Základní biologické potřeby zajišťující přežití jedince a druhu instinkty a pudy

Včelí medvídci jsou na obrázku co mají všichni rádi

Informační texty k osvěžení paměti.

Psychoanalýza Sigmunda Freuda
Freudova psychoanalýza výrazně ovlivnila vývoj psychologie v první polovině 20. století a její vlivy jsou v psychoterapii znatelné dodnes. Její zakladatel, vídeňský psychiatr a později univerzitní profesor Sigmund Freud (narozený v moravském Příboře), formuloval
psychoanalytickou teorii osobnosti, která se stala mocným teoretickým proudem a praktickou školou (srov. např. Freud, 1971; Storr, 1996; aj.). Freudovo pojetí člověka je dynamické, deterministické (fyziologický determinismus) a pesimistické. Lidský jedinec je nahlížen jako reaktivní bytost, která je puzena mocnými fyziologickými silami. Tyto síly determinují vývoj a chování osobnosti a mají rozhodující vliv na lidský život, v průběhu něhož se člověk neustále vyrovnává s tlakem pudů a konfliktních motivů.
Lidské chování a prožívání je tedy, podle Freuda, pod kontrolou vědomí jen z malé části a
je převážně ovládáno nevědomými pudy a instinkty, zvláště sexualitou a agresivitou. Jejich působení na své jednání si člověk neuvědomuje, avšak často vystupují na povrch např. ve formě snů, přeřeknutí nebo neurotických projevů, které se mohou jevit jako náhodné nebo nesmyslné.
Odkrytí a pochopení těchto nevědomých sil a nerozřešených konfliktů není jedinec schopen dosáhnout prostřednictvím běžných racionálních postupů. V zájmu psychického zdraví člověka, přináší psychoanalýza vlastní nástroje a postupy pro odhalování těchto nevědomých obtíží. Lidskou psychiku tvoří podle Freudovy koncepce tři subsystémy, které jsou řízeny vzájemně rozpornými principy a cíli. Označují se pojmy Id (Ono), Ego (já) a Superego (Nadjá).
Každý z nich má v psychickém i biologickém směru svou specifickou funkci, jsou vzájemně závislé a zároveň protikladné, jak vůči sobě, tak vůči vnějšímu světu.
Id je oblastí základních instinktů a pudů, základních biologických potřeb, zajišťujících
přežití jedince a druhu.
Z nich psychoanalýza věnuje největší pozornost sexuálnímu pudu (Eros) a instinktu smrti (Thanatos). Id je základním zdrojem životní energie, je primárně nevědomé a iracionální. Freud je nazval “temnou, nepřístupnou částí naší osobnosti”. Z hlubin nevědomí se Id domáhá okamžitého a úplného uspokojení svých tužeb a projevuje se impulsivním chováním a tzv. primárními psychickými procesy.
Řídí se principem slasti (libido), který vyplývá z aktivit směřujících k uspokojování základních instinktů.
Ego je subsystém, který usiluje o sladění instinktivních tendencí a přání s tlakem vnější reality a vnitřními normami a hodnotami člověka (Superego). Tento tzv. sekundární proces je založen na racionálním rozboru vnitřních a vnějších sil a stanovuje povahu a vhodnou dobu uplatnění požadavků Id.
Teprve na základě posouzení reality dochází k uvolnění prostoru nebo brzdění či potlačení instinktivních aktivit. Ego se řídí principem reality, který je vyjádřením snahy uvést do souladu s vnější realitou projevy Id a Superego. Zajištění psychické rovnováhy a zdravého vývoje osobnosti záleží v mnohém právě na síle Ego. Jsou-li intenzita a tlak zdrojů napětí nadměrné, dochází k ohrožení Já a ke vzniku psychických a osobnostních problémů a poruch.
Superego obsahuje omezení a zákazy ukládané dítěti v raném a v mladém věku rodiči a dalšími pro ně významnými dospělými. Tato moralizující síla v osobnosti, založená na tzv. principu dokonalosti, hodnotí a ovlivňuje vědomé aktivity Ego a především pudové impulzy Id.
Činnosti a projevy dítěte, které rodiče chválili, tvoří základ prvního subsystému Superego: ideální Ego , které je zdrojem úsilí o dokonalost. Aktivita, která je v rozporu s morálním standardem osobnosti, je trestána pocity viny. Zasahuje tu svědomí – druhý subsystém Superego.
Brzdou rozvoje se může stát přílišný sklon Superego k morálnímu konzervatismu a rigiditě. Nadměrný tlak Superego na Ego může vést k neadekvátnímu sebehodnocení, naopak slabé až chybějící Superego může být zdrojem morálního defektu.
Freud vnímal osobnost jako jednotný systém. Id, Ego a Superego jsou těsně propojenými složkami osobnosti a zdravý psychický vývoj a růst jedince závisí na jejich harmonickém fungování. To znamená, že se společensky přijatelnou formou, v přijatelné míře a pod kontrolou Já, uspokojují základní i druhotné potřeby člověka a nejsou přitom překračovány morální principy strážené Superego.
Vzájemné protipůsobení sil v lidském systému je zdrojem intrapersonálních konfliktů.
Všechny osobnosti jsou alespoň zčásti nezralé a nemohou se vyhnout konfliktům a fixacím
v pregenitálních stádiích. Intrapersonální a interpersonální konflikty jsou tedy zákonitým jevem a všichni lidé jsou náchylní k regredování do psychopatologie. Jakmile konflikty ohrozí regulující funkci Ego, vyúsťuje tento stav do úzkosti.
   Na úzkost reaguje psychika obrannými mechanismy, tj. pokusy o řešení konfliktu zjednodušenými instinktivními aktivitami, které směřují k adaptaci organismu a přinášejí okamžitou a alespoň částečnou úlevu. Konečný výsledek však může být značně problematický.
Bez kontroly Ego totiž často dochází k popírání nebo zkreslování reality a důsledkem mohou být
různé obtíže a poruchy. Jen v méně častých případech řeší obranný mechanismus situaci ohrožení úspěšně.
Mezi tzv. obranné mechanismy identifikované Freudem patří např.:
---------------------------------------------------------------------
Potlačení. Traumatická událost je zatlačena do nevědomí, zcela zapomenuta a v nevědomí
udržována energií Ego. Svou nevědomou existenci prozrazuje nepřímými cestami v situacích,
kdy je kontrola Ego oslabena.
-
Projekce. Jde o nevědomý přesun vlastních nežádoucích charakteristik, impulsů,
myšlenek a nepřijatelných přání na druhého člověka. Projekce je dobře pozorovatelná v napjatých mezilidských vztazích.
-
Opačné reagování. Superegem odmítnuté myšlenky či impulzy, které vedou k úzkosti,
jsou potlačeny a nahrazeny svým pravým opakem. Ten je potom často vyjadřován s nadměrným
důrazem a radikalismem, takže vzbuzuje u pozorovatele pocit nepřiměřenosti. Potlačený afekt se
může prozradit např. neverbálními projevy člověka.
-
Fixace a regrese. Nadměrná úzkost z náročného nástupu do nového vývojového období
může vést k zastavení vývoje (fixaci), případně k návratu do předchozího stádia (regrese). Jestliže
se u dospělého člověka v zátěži objeví sklon nadměrně jíst a pít, může jít o regresi do tzv.
orálního stádia. Regrese do análního stádia by se projevovala např. sklonem k zanedbávání
hygienických potřeb apod.
-
Identifikace. Identifikace znamená ztotožnění s druhým člověkem, které vede k nápodobě
jeho chování, např. v situacích vzbuzujících úzkost. Jde o mechanismus, který má značný
význam v průběhu socializace. Identifikace je v mnoha případech velmi užitečným obranným
mechanismem, avšak v některých případech může způsobit závislost a přinést obtíže při hledání
vlastní identity.
-
Přesun a sublimace. Frustraci a neuspokojení se lze vyhnout, jestliže tok energie změní
svůj směr a aktivita se přesune z primárního objektu na nový cíl. K tomu mohou dobře
posloužit různé estetické či kulturní aktivity apod.
Freudova teorie osobnosti,
 již jen zřídka ve své klasické podobě, bývá přímo uplatňovaná v psychoterapeutické i poradenské praxi. Umožňuje lépe porozumět intrapsychické dynamice klientů při úvahách o využívání obranných mechanismů, o vlivu dětských zážitků na jejich chování v dospělosti, o povaze jejich intrapersonálních konfliktů apod.

Psychoanalýza jako psychoterapeutická škola sleduje tři hlavní cíle:
Vývoj osobnosti dělí Freud do pěti vývojových stádií - orální, anální, falické, latentní a genitální.
Jednotlivé vývojové fáze jsou určeny tím, která oblast těla, a které aktivity s ní související, poskytují dítěti nejsilnější pocity slasti.
-
pomoci klientovi k osobnostní adaptaci reorganizací jeho vnitřních sil uvědoměním si
nevědomých aspektů jeho osobnosti
-
pomoci klientovi propracovat se neuzavřenými vývojovými stádii
-
pomoci klientovi realisticky se vyrovnat s požadavky společnosti posílením Ego.
Strategie vedoucí k dosažení těchto cílů předpokládá vyzvednutí potlačených prožitků na vědomou úroveň, a to nejen ryze kognitivně, ale i s emocionálním (resp. negativně emocionálním) kontextem a tím dosáhnout katarze – očištění. Tím se posílí Ego klienta, který pak může sám řešit problémy a vnitřní konflikty racionálními metodami.
K dosažení těchto cílů se při psychoanalýze používá metody volných asociací, analýzy snů, analýzy přenosu a analýzy odporu. Obvykle se předpokládá dlouhodobé a intenzivní vedení klienta psychoanalytikem. K potlačeným nevědomým projevům instinktů se lze podle Freuda propracovat i analýzou spontánních projevů (např. snů, přeřeknutí) klienta. Ty jakoby proklouzly cenzuře Ego a symbolicky (nepřímo) se vztahují k potlačenému obsahu. Tento materiál je ovšem třeba objevit, porozumět jeho skrytému obsahu, a pak jej interpretovat.
Psychoanalýza bývá označována za první vědeckou teorii osobnosti. Ta byla ve velkém rozsahu byla přijímána, diskutována i kriticky odmítána jednotlivci i jednotlivými psychologickými směry. Početněji, než psychoanalýza ve své klasické podobě, jsou v současné psychoterapeutické a poradenské praxi zastoupeny modernější psychodynamické školy, které do psychoanalytického kontextu integrují většinou sociálně psychologické aspekty a kriticky rozvíjejí Freudovo učení – např. neoadleriánská škola, neopsychoanalýza, atp. (srov. Drapela,
1997; Freud, 1971; Hrabal, st. 1998, Storr, 1996 aj.).
Adleriánská poradenská škola
Vídeňský lékař Alfréd Adler, Freudův žák, přítel a později nesmiřitelný odpůrce, popsal
dynamiku lidské psychiky specifickým způsobem. Jeho individuální psychologie považuje za
ústřední hnací sílu osobnosti usilování o nadřazenost, která svědčí o snaze jedince žít
dokonalejší a plnější život. Každý člověk si vytváří své ideální já, o jehož dokonalost je možné
usilovat. Snaha o dokonalost je přirozenou reakcí na nevyhnutelné pocity méněcennosti, které
jsou všeobecnou lidskou zkušeností. Ta může být důsledkem subjektivního pocitu psychické či
sociální slabosti nebo objektivních tělesných poškození. Významnou roli, podle Adlera, hraje i
sourozenecké postavení a pohlaví. Zatímco malé děti si uvědomují svoji nedokonalost ve
srovnání se starším sourozencem, ženy protestují proti svázanosti ženské role.
Pocit méněcennosti má vliv na výběr životního stylu, který člověku pomáhá dosáhnout
nadřazenosti. Subjektivní sílou, která vytváří životní cíl a vede člověka k jedinečné a dokonalé
budoucnosti je jeho tvořivé Já. Nevyhnutelnou kompenzací všech přirozených slabostí lidských
jedinců je společenský cit, který se rozvíjí v rámci zdravé rodinné atmosféry.
Zdrojem obtíží klientů je patologický životní styl. Ti se zpravidla cítí neschopní dosáhnout nadřazenosti společensky konstruktivním způsobem a volí společensky nepřijatelné
kompenzační mechanismy. To vše může být důsledkem rodinné atmosféry plné soutěživosti a
nedůvěry, nevšímavosti, dominance, zneužívání či rozmazlování, která brání rozvoji sociálního
citu u dítěte. Děti si pak k dosažení nadřazenosti většinou vybírají jeden ze čtyř sobeckých cílů:
- vyhledávání pozornosti
- usilování o moc
- mstivost
- deklarování nedokonalosti či prohry.
Mnohé z těchto cílů se mohou stát charakteristickými osobnostními rysy dospělých jedinců. Rozmazlující či naopak dominantní výchova rodičů může podpořit rozmazlený či kompulzivní životní styl. V prvním případě může jít o lidi s pocitem neschopnosti, který může vést k lenosti a ničení uspokojujících sociálních interakcí. Ve druhém případě mohou takto vedení jedinci zažívat pocit bezmocnosti, který jim neumožní řešit základní životní úkoly a problémy, a v důsledku toho pak například rebelují, uchylují se k různým rituálům apod.
Podle Adlera lze u většiny patologických osobností pochopit jejich patologické cíle na pozadí vnímání rodinné atmosféry klientem. Člověk není ve svém chování jednoznačně determinován svou minulostí a budoucností, nýbrž tím, jak v současnosti chápe svou minulost, a co v současnosti očekává od své budoucnosti. Ani jedno ani druhé nemusí nutně odpovídat realitě, ale obojí vyjadřuje současné jedincovy psychické potřeby.
Cílem procesu v adleriánském pojetí je pomoc klientovi rozvinout funkční chování, které mu umožní zvládat tři základní životní oblasti: práci, společnost a partnerské vztahy. Funkční chování je takové, které vede k sociálním kontaktům, je založeno na sociálním cítění a vedeno sociálním zájmem.

Terapeut se zaměřuje především na analýzu životního stylu klienta a interpretaci základních omylů, kterých se klient dopustil při vytváření vlastního názoru na svět (chyby v sebehodnocení, generalizace vždy/nikdy – všichni/nikdo, nerealistické cíle apod.).
Proces lze rozdělit do čtyř fází:
- navázání empatického vztahu s klientem
- analýza životního stylu
- poznávací aktivita klienta (dosáhnutí vhledu do příčin a důsledků vlastního chování)
- zvážení alternativ a dosažení změny (reorientace).
Klientovi je poskytována zpětná vazba ohledně jeho pozitivních stránek a důraz je kladen na jeho poznávání (zvyšování vědomí), podporu a posílení. K tomu se využívají specifické techniky jako např. chování “jako by”, paradoxní intence (paradoxní podpora dysfunkčního chování), záměrné vyvolávání emocí, odstranění výhodnosti chování (obranné chování se stává zbytečným), domácí úkoly apod.
Adleriánské postupy se osvědčily při skupinové práci s rodiči a manželskými páry, častými klienty Adleriánů jsou však také učitelé, různé instituce a v neposlední řadě i delikventi.
Behaviorální přístup
Behaviorální přístup vychází z předpokladu, že se každý člověk chová v souladu s tím, co se naučil nebo nenaučil. Je-li lidské chování produktem učení, pak se dá “vycvičit” i schopnost jedince vyrovnat se s problémem. Je tedy zřejmé, že člověk je behavioristy nahlížen jako reaktivní bytost, jejíž chování (behavior) je řízeno vnějšími podněty.
Behaviorismus pronikl do teoretické i praktické oblasti psychologie a počínaje 50. lety tohoto století začal ovlivňovat psychoterapii i poradenství. Základem pro poradenské strategie se staly klasické teorie učení (Pavlov, Skinner aj.); v práci s klientem se využívají různé druhy a techniky učení jako je podmiňování, zpevňování, nácvik, trénink, modelování, instruování, přesvědčování apod. Poradenský vztah má vzdělávací charakter a připomíná vztah učitel – žák. I nepsychologům jsou dobře známé nácviky relaxačních cvičení, asertivity, systematická desenzibilizace apod.

Předmětem radikálně behaviorálně orientovaného poradenství je konkrétní chování klienta a nikoliv osobnost člověka jako integrovaný celek. Podle behavioristů je lidské chování odpovědí na podněty prostředí a člověk dosahuje adaptace učením resp. získáváním zkušeností.
Výsledkem učení jsou vzorce chování, které odpovídají specifickým situacím. Adaptované (žádoucí) stejně jako maladaptované (nežádoucí) chování je naučené nebo nedostatečně naučené. Lze je tedy pozitivně změnit v procesu učení. Behaviorální terapeuti neaspirují na teoretickou jednotu a čistotu, ale usilují o využívání nejúčinnějších technik za účelem změny nežádoucího chování klienta. Toho lze dosáhnout cestou formování žádoucího chování (odměňování, učení nápodobou apod.) nebo cestou odstraňování nežádoucího chování
(vyhasínání, tresty apod.).
Komplexní popis behaviorálních technik podává Jihoafričan Joseph Wolpe (např. 1990).
Vychází z předpokladu, že základem většiny poruch chování je úzkost, která ovšem může být také naučená. Lidé se mohou naučit reagovat úzkostí na jakýkoliv podnět nebo dokonce jen představu o něm. Prostřednictvím procesu generalizace primárního podnětu mohou podněty, které jsou fyzicky podobné původnímu podmíněnému podnětu, vyvolávat úzkost. Je-li úzkost získaná v procesu podmiňovaní, pak je možné, podle Wolpeho, ji odstranit tzv.protipodmiňováním, které se stalo základem pro metodu systematické desenzibilizace.
Prostřednictvím této metody lze klienty postupně naučit zvládat jejich úzkost. Takové učení obvykle probíhá v několika krocích. Používá se nácviku relaxace, sestavování hierarchie úzkosti a postupné “zvykání si” na podněty vyvolávající úzkost různé intenzity. Konečnou fází je pak ověřování účinnosti desenzibilizace klientem v reálných životních situacích.
Od 70. let roste v behaviorální terapii a poradenství důraz na vnitřní, skryté komponenty chování, zvláště na kognitivní a autoregulační aspekty, které se promítají do charakteru nových technik. Hranice mezi klasickými a behaviorálně kognitivními postupy ovšem není ostrá. Různá váha, kterou klade použitá metodika na myšlení a metakognitivní dovednosti na jedné straně a na chování v užším smyslu na straně druhé, závisí do značné míry na typu klientových obtíží. Důraz je zde kladen zejména na uvědomování si vlastních myšlenkových postupů v procesu učení.
Ve školské poradenské praxi se s behaviorálně orientovanými postupy setkáváme poměrně často, neboť jsou účinné zvláště při práci s dětským klientem.

Čtěte také...    vztah lidského mozku a chování v pojednání zde. 

#psychoanalýza #instinkty #pudy 

Základní pudy a instinkty člověka podporují uchování života i jeho funkcí. Jídlo jako analgetikum a jak dobré jídlo připravit?

Grilování - potěšení gurmánů...

Základní instinkty člověka a uchování životních funkcí:

Hladovění a podvýživa
pokud přímo nebojuje člověk o život, potom bílkovinná deficience vede k atrofii svalstva a jelikož srdce je také sval - vede k postupné smrti selháním srdce při atrofii i dalších orgánů. Jíst je důležité pro přežití a je provázeno uspokojením a euforií tak silně skoro jako uspokojení pudu rozmnožovacího nebo to nazvěme třeba sex.
Instinkt (z lat. instinguo, pobídnout, podnítit)
může znamenat: stereotypní, nutkavé a přitom účelné chování, které není výsledkem učení ani zkušenosti;
schopnost tušit věci, které nejsou smysly poznatelné, například hrozící nebezpečí.

Účelné chování, často vyvolané určitým podnětem, kterému se ani mladý živočich nemusí učit, nýbrž provede je hned napoprvé téměř dokonale a pak už vždycky stejně, přitahovalo pozornost člověka. Způsob, jak pavouk tká síť nebo jak včely budují plásty zároveň vyvolával hluboký obdiv nad účelností přírody. Pojem instinktu tak vyjadřoval jednak jistý automatismus, jednak jistotu a dokonalost daného chování a užíval se metaforicky i pro více méně automatické, nikoli promyšlené jednání člověka.
V počátcích experimentální psychologie a etologie se zdálo, že se dobře hodí i pro popis lidského jednání, pokud je spíše nutkavé, automatické a stereotypní.
Tento rys neodolatelného nutkání či puzení vyjadřuje české slovo pud, které použil Sigmund Freud pro popis nevědomých motivačních „energií“ člověka. Neměl tím však na mysli jednotlivé instinktivní reakce a pohyby, nýbrž celkové tlaky, jimž je člověk ve společnosti běžně vystavován.
Freud mluvil například o „pudu k životu“ a „pudu k smrti“, o „principu reality“ a „principu slasti“ t.j. rozmnožovací pud.

S pojmem instinktu pracoval ještě rakouský etolog Konrad Lorenz, který jím rozuměl „spontánní systém chování dostatečně jednotný na to, aby si zasloužil pojmenování.“ V polovině 20. století se však ukázalo, že jakmile se pojem instinktu pokusíme přesněji definovat, lidské chování taková definice nevystihuje. Tak pro instinktivní chování živočichů je často typické, že mu nemohou odolat, že je nedokáží potlačit, což u člověka nastává jen zcela výjimečně (např. neodolatelné mrknutí oka, když se před ním náhle objeví překážka). Což je ovšem chybné, protože to je reflex!

Naopak německý antropolog Arnold Gehlen poukázal na to, jak je systém instinktů u člověka oslaben a hlavně podřízen – až na nečetné výjimky – vědomému rozhodování; člověk je tak podle něho „bytost s nedostatkem“ (Mangelwesen), která se účelné způsoby jednání v určitém prostředí musí buďto učit, anebo si je hledat sama. Tím je zároveň dána téměř univerzální schopnost člověka přizpůsobit se různému prostředí.
Vzhledem k potížím při definování nakonec psychologové i etologové pojem instinktu opustili a používají raději označení vrozené chování, vrozený vzorec chování. (Toto praví nepřesně wikipedie)

Uspokojování základních potřeb člověka, které poskytuje jídlo či pití, může fungovat jako přirozené analgetikum. Ačkoliv zatím studie prováděli na zvířatech, jsou přesvědčeni, že u lidí funguje stejný mechanismus. Dr. Peggy Masonová z Chicago University zjistila, že krysy méně trápí bolest, pokud je jim podán kousek čokolády nebo něco k pití.

 ...uspokojením a euforií skoro jako uspokojení pudu rozmnožovacího

"Je to velmi silný efekt a nejde tu jen o hlad nebo žízeň," vysvětlují někteří lékaři. "Když před sebou máte jídlo a můžete se k němu jednoduše dostat, jen máloco vás přinutí, abyste přestali jíst."

Již dřívější studie ukázaly, že jídlo může tlumit bolest - už dříve vědci u University of Cincinatti zjistili, že sladké potraviny a nápoje snižují hladinu potenciálně škodlivého hormonu glukokortikoidu, který mozek produkuje, pokud jsme ve stresu.
Tato nová studie je průkopnická. Prokázala totiž , že tento efekt funguje, i když daný živočich nemá hlad.

Dobré jídlo, je dobré jídlo a nejíst jak slyšíme ty různé diety - to je záhuba organizmu.

Grilování může velmi výrazně ovlivnit biologickou hodnotu pokrmu. 
Ačkoli není gril na uhlí zrovna ideální, dbejte alespoň na to, aby plameny nedosahovaly až na maso. Vždy maso upravujte v alobalu. Zabráníte tím skapávání tekutiny do žhavého uhlí a vzniku kouře s mnoha zdraví škodlivými látkami.
Maso byste rozhodně neměli spálit - obsahuje pak hodně karcinogenů. Na druhou stranu je ale důležité, aby bylo dostatečně tepelně zpracované. Jinak může být kontaminováno bakteriemi a parazity.
Grilované maso proto musí mít uprostřed teplotu alespoň 72°C. Příprava by měla trvat minimálně 10 minut. Kuřecí křidélka ale propékejte 20 až 30 minut, vepřové 8 až 15 minut.
Propečenost masa se často zkouší pomocí vidličky. Jestliže ale maso často propícháváme, dochází ke ztrátě masové šťávy a maso je pak spíše vysušené. U větších kousků je sice vhodné použít vidličku, ale nikoli na propíchnutí, ale tak, že ji podélně přitlačíme na maso. Z dostatečně upraveného masa by neměla vytékat narůžovělá šťáva.
Je dobré také myslet na to, že používání čerstvých surovin - například marinády, snižuje riziko bakteriální kontaminace. Předpřipravené marinované maso se má uchovávat při teplotě do 4 °C.

Ke grilování je vhodné maso méně tučné, křehké, tedy z mladého zvířete, nejlépe naporcované na plátky. Připravovat větší, kompaktnější kusy masa, například celé kuře nebo vepřovou kýtu, už vyžaduje určitou dávku zkušenosti.
Kuřecí maso by mělo být bez kosti. Prsa opékejte i s kůží, aby maso zůstalo šťavnaté. U vepřového se vyhněte kouskům masa s kostí - dlouho se propékají a bývají pak vysušené. Hovězí musí být kvalitní, minutkové a nejlepší je marinované. Vepřové i hovězí ale na rozdíl od kuřecího masa nemusí být úplně propečené, čímž zůstane šťavnaté.
Grilovat můžete také jehněčí nebo ryby, z nichž se ke grilování nejvíce hodí losos, pstruh, makrela, hejk či kapr. Tuňák je na grilování příliš suchý. Ryby pak můžete opékat celé nebo naporcované na steaky, vždy ale s kůží. Maso se tak nepřipeče ani nevysuší. Grilovat můžete také různé mořské živočichy, třeba krevety.


Pozn. autora: Vhodnější bude lékařské (odborné) zpracování tématu, více čtěte na webu MEDICINA.


Tématu je nutné se věnovat - údaje Wikipedie jsou zavádějící a pouze obecné (neúplné i chybné) jak se tam můžete sami přesvědčit.