 |
| Digitální věk ve škole |
Máme tady přátelé k dispozici postřehy ze školy, od učitelky se zkušeností se vzdělávacím systémem z USA a srovnání s Českou školou.
Mé vypozorování......
České děti neumějí psát eseje a referáty. Bojí se. Neumějí být kreativní a bojí se chybovat.
Snad proto, že forma se přeceňuje a obsah se často neocení? Protože jsem pedagog dobrodruh, vyškolený laxním americkým systémem, systémem, který klade důraz na obsah a neřeší formu a protože vnímám, že přílišný důraz na formu (perfektně úhledné písmo, gramaticky správná slova) může zabrzdit či potlačit dětskou kreativitu, nabízím žákům, ať píší. Ať se realizují v psaném textu. Jakkoliv. Ať píší cokoliv je napadne. Ať nechají myšlenky plynout a házejí je na papír a nehledí na pravopis či krasopis. I nesprávně napsaná či neúhledná slova čtenář dešifruje.
Malé děti nemohou umět psát každé slovo správně, ale když se nebojí psát a když učitel nepokárá tvořivost žáka tím, že potrestá každou chybu červenou barvou, děti se naučí umět se vyjádřit a povolit uzdu fantazii. Slohové práce by neměly být podrobeny analýze gramatických chyb, myslím si.
Snad mám obrovské štěstí, že pracuji ve škole, kde mé netradiční nápady a úlety jsou akceptovány a kde mám prostor experimentovat a zavádět netradiční manýry, které, troufám si tvrdit, obohatí žáky i pedagogy.
Prožívám nádhernou profesionální zkušenost. Pracuji s pedagogickými odborníky, kteří mi dávají prostor realizovat mé kreativní (crazy) nápady. Všichni se vzájemně učíme a spolupracujeme (a nepotřebujeme k tomu žádný oficiální teambuilding class, stačí selský rozum a obyčejné spříznění, smysl pro humor a nadšení).
