Začalo "to" někdy v době, kdy byla Bohyně plodnosti nahrazena Čistou Pannou.

Cute

Dívám se na fotku sochy mopslíka, kterak čůrá na nohu "odvážné holčičce".

A napadají mě desítky souvislostí.
Tak se zbavím aspoň jedné z nich.
Začalo "to" někdy v době, kdy byla Bohyně plodnosti nahrazena Čistou Pannou. Tedy tehdy, kdy se začalo dařit lidem, kteří na trhu za hrnce a koláče směňují zákazy, tresty a restrikce.
Přesuneme se od raného křesťanství přes temný středověk, kde se obchodu se zákazy fakt dařilo, až k nám.
Do doby zpochybňování funkčnosti sociálních rolí, do doby tvrzení, že "pohlaví je konstrukt", do doby, kdy muž nesmí být mužem, tedy člověkem, který dokáže vytáhnout deštník, když prší, panzerfaust, když útočí tank a zároveň s sebou nemá vůbec žádné zavazadlo a žena ho za to obdivuje, až je směšná, neboť mu chce rodit děti a všechno ostatní se jí zdá podružná blbost.

Bať, směšná, protože se ujala svojí naprosto nefunkční k ničemu role a to je fujkyfujky, jak vám řekne každý správně vyvážený člověk, který si je jistý, že neví, jestli je muž nebo žena, ale, ač má pindík, trvá na tom, že asi spíš žena, přestože nic jako žena vlastně neexistuje, neboť pohlaví je konstrukt, takže by mohl mít hotovo a dát pokoj, ale nedá, protože i přes správnou výchovu ve školách stále potkává muže s deštníky jak na nich ženy můžou oči nechat.
Naštěstí se v některých sociálních skupinách tezi o neexistenci rozdílu mezi pohlavími či dokonce o neexistenci pohlaví samotného daří dobře. Předvoj, kráčející do Nové lepší společnosti Nového lepšího člověka.
Už žádné bohyně plodnosti projíždějící se na svalnatém býku!

Už jen hrdé majitelky nepohlaví, které s kapsami plnými antidepresiv prosí o ze zdravotního pojištění hrazené oplodnění.


Miruška sociální sítě

Kdybychom dokázali být skutečně v přítomném okamžiku a otevřenou pozorností si vše uvědomovat, neztrácet v životních situacích ze zřetele své já, tak by pro většinu negativních myšlenek téměř nezbylo místo.

Starost, úzkost, smutek a deprese?

Když se řekne léčba depresivního onemocnění, 

automaticky se nám vybaví léky, antidepresiva. V nejvážnější, akutní fázi deprese se bez nich pacienti skutečně neobejdou.

Dokážou člověka stabilizovat a snížit nejpesimističtější myšlenky a pocity. Po nějaké době ale přestávají mít ten správný efekt, a navíc mají z dlouhodobého hlediska nežádoucí účinky. K vyléčení jako takovému totiž nevedou samy o sobě, jak ukazuje statistika relapsu: s každou proběhlou depresí se pravděpodobnost další deprese zvyšuje.

Převratné a zároveň velmi nadějné jsou v tomto směru výsledky výzkumu, který zjišťoval rozdíly v efektivitě následné péče mezi třemi různými přístupy: běžnou antidepresivní farmakoterapií, terapií založenou na mindfulness (neboli na meditaci všímavosti) a placebo.

U pacientů s přechodným vymizením příznaků deprese se jako nejefektivnější ukazuje terapie MBCT založená právě na meditaci mindfulness (všímavosti) – Mindfulness-Based Cognitive Therapy. Její efektivita je totiž i 10 měsíců od počátku následné péče vyšší než efektivita antidepresivní farmakoterapie – a navíc bez vedlejších účinků léků. Závěrem výzkumu je mimo jiné tvrzení, že MBCT nabízí účinnou ochranu před relapsem deprese.

Tyto výsledky znamenají, že máme k dispozici klinicky ověřenou metodu, která je vysoce účinná v následné péči depresivního onemocnění. A zároveň, že tím pádem obecně výborně funguje na občasné depresivní stavy, na pesimistické myšlenky a negativní pocity – tedy na fáze, které (pokud si s nimi člověk sám neporadí a dovolí, aby se kumulovaly) můžou vést právě až k depresivnímu či jinému duševnímu onemocnění. Pravdou ale na druhou stranu je, že zatím tato informace není všeobecně známá.

Deprese se totiž může vkrádat do našeho života postupně, téměř nepozorovaně. Začíná únavou, přetížením a vyčerpáním a permanentním stresem, které často tvoří naši každodenní realitu, pokračuje přes popudlivost, podrážděnost, špatnou náladu a pocity nespokojenosti až k pocitům sklíčenosti, úzkosti, nenaplnění, ztráty zájmu a smyslu života. To jsou postupné varovné signály.

Existuje nespočet doporučení, jak s těmito stavy "bojovat". Můžeme je přehlížet, můžeme si říct, že se s tím nedá nic dělat a že jsou běžnou součástí života (Co naděláš?), nebo si můžeme říct, že až bude nejhůř, někdo nám určitě pomůže. Můžeme však také už od začátku poslouchat varovné signály svého těla a rozhodnout se pro to s tím něco udělat.

Jakákoli skutečná změna v nás je o přijetí vlastní zodpovědnosti a o konkrétní osobní práci a úsilí. Mnoho lidí má dojem, že ke změně stačí jen změna myšlení, ale osobní změnu přináší konkrétní osobní zkušenost, ne znalost. A nejlépe je to vidět právě na příkladu negativních emocí a myšlenek.
Akceptováním, nezaujatým pozorováním, uvědoměním a nerozvíjením docílíme toho, že síla negativních myšlenek postupně slábne.

Pokud si přečteme, že negativní myšlenku máme zahnat a nahradit pozitivní (třeba jít se bavit a zapomenout na to), negativní myšlenka tím nezmizí, jen se dočasně "schová". Nebudeme se tím cítit lépe, jen zapomeneme na to, jak se ve skutečnosti cítíme, tím, že dáme dočasně svoji pozornost jinam.

Stejné to může být, když budeme znát třeba celou moderní psychologii nazpaměť – to ale neznamená, že jsme poznatky interiorizovali a aplikujeme je ve svých životech. Anebo s přirovnáním osobní změny ke sportu: pozitivní účinky sportování se dostaví až tehdy, kdy skutečně sportuji, nedostaví se, když si o účincích a o sportu čtu, i kdybych výborně rozuměl každému detailu.

Spouštěčem úzkostných, negativních a depresivních pocitů a myšlenek jsou negativní myšlenkové programy v nás, které – pokud o to stojíme – musíme změnit nakonec jen my sami. Máme skvělé možnosti si o tom zjistit informace, můžeme mít i to štěstí, že se nám dostává podpory a porozumění ostatních, včetně odborníků, ale ta změna nakonec je na nás.

S rozvojem pozitivní psychologie a s objevem neuroplasticity (celoživotní schopností mozku se strukturálně i funkčně rozvíjet) dnes víme, že náš prostor pro změnu nebo jinak řečeno naše pole působnosti pro změnu se pohybuje mezi 40 a 50 %. Ostatní faktory – jako jsou naše predispozice a vliv prostředí a okolností – změnit (prozatím) nelze.

Takže až z jedné poloviny můžeme sebe a svůj život měnit a tvořit, pokud o to stojíme – změnou myšlení, sebeovládáním, sebepoznáním. Máme tedy možnosti se měnit sami více, než si možná myslíme.

Negativní emoce?

Jen pro upřesnění: dnes se často používá negativní a pozitivní emoce. Z jistého úhlu pohledu je to nesprávné dělení. Spíš by se hodilo používat označení příjemné a nepříjemné pocity a myšlenky, aby v tom byl zdůrazněn aspekt, jak my tyto myšlenky a pocity subjektivně vnímáme. A pak v tom hraje roli ještě úroveň, ze které se na to díváme.

Nejprve budeme emoce a myšlenky rozdělovat na negativní a pozitivní, případně příjemné a nepříjemné, později, ve vyšších stupních procesu individualizace, už to takto rozlišovat přestaneme a všechny myšlenky a emoce "jen" budou součástí Já. V tomto procesu růstu je ale nutné si svoje psychické procesy integrovat je do svého Já jako součást sebe sama.

Určitá část našich negativních myšlenek souvisí také s nesprávným přístupem k životu a s naší nevděčností. Pramení z toho, že se více zaměřujeme na to, co bychom chtěli, aby se stalo, případně na to, co bylo, než na to, co je teď. 
Kdybychom dokázali být skutečně v přítomném okamžiku a otevřenou pozorností si vše uvědomovat, neztrácet v životních situacích ze zřetele své já, tak by pro většinu negativních myšlenek téměř nezbylo místo. A ty ostatní, které jsou opravdu vážné, bychom zpracovali metodou defuze.

Vzít na vědomí a nechat odejít...

Jak tedy konkrétně a skutečně efektivně na negativní myšlenky a emoce? Postojem defuze. Výzkum Andrease Larsssona (2015) zkoumal rozdíly v efektivitě zvládání negativních myšlenek dvěma různými metodami: metodou kognitivní změny (nahrazením jedné myšlenky jinou) a metodou defuze neboli oddělení negativní myšlenky a sebe.

K tomuto oddělení dojde tím, že k našim myšlenkám (a emocím), k tomu, co se v nás děje, zaujmeme zároveň laskavý, otevřený a hlavně nezaujatý a pozorující postoj. Jednoduše řečeno: pozorujeme, co se v nás děje, necháme to proběhnout a odejít.

Akceptováním, nezaujatým pozorováním, uvědoměním a nerozvíjením docílíme toho, že síla negativních myšlenek postupně slábne. Jak ukázal výzkum: kognitivní změna nebyla bez účinku, ale defuze se ukázala jako účinná metoda zvládání negativních myšlenek, neboť síla a frekvence negativních myšlenek při ní klesá.

Defuze je metoda ne úplně snadná a samozřejmá, která vyžaduje trénink a trpělivost, která ale přináší rychlé a trvalé výsledky. Defuze se navíc shoduje s principem meditace všímavosti (a s principy MBCT, o které byla řeč výše v souvislosti s léčbou deprese).

Meditace všímavosti nás právě učí rozvíjet tuto dovednost nezaujatého a akceptujícího uvědomování si toho, co je obsahem našeho vědomí v přítomném okamžiku. Postupným tréninkem v nás vytváří nadhled a odstup. Pak dokážeme mnohem lépe zvládat negativní stránky života (a radovat se z těch příjemných).

Je to, jako když nasypete sůl do skleničky s vodou: voda bude velmi slaná, když ale stejné množství nasypete do řeky, bude to sotva postřehnutelné. Tento odstup a nadhled si však nemůžeme nikde "koupit" – vznikne v nás samovolně naší osobní prací na sobě (i když to není práce v klasickém slova smyslu, ale jde spíše o uvědomování si a "pouštění", naši rozhodnost a odhodlanost to však vyžaduje) a tréninkem.

A doba je pro to dnes vhodná. Zatímco před třiceti čtyřiceti lety byla meditace považována za exotický výstřelek, kterému se věnovala hrstka hippies oddávajících se kouření trávy a téměř nikdo z vědecké komunity jí nepřisuzoval váhu, dnes je hlavně díky klinickému ověření a kodifikaci mindfulness programů (Jon Kabat-Zinn) náhled úplně jiný.

Dnes jsou tyto programy využívány v nemocnicích, v psychoterapiích, ve vzdělávání, v osobnostním rozvoji, ve sportu, v byznysu, a dokonce i v politice. Vysokému zájmu odpovídá i množství vědeckých publikací a výzkumů, které jdou do stovek ročně. Na meditaci mindfulness se dokonce specializuje samostatná disciplína neurověd – meditativní neurovědy.

Je to jedna z dnes dostupných cest efektivního osobního rozvoje založeného na seriózních informacích a přístupech.


Zdroj: psychologie, sociální sítě

Poruchy spánku jsou označovány jako dyssomnie a insomnie, poruchy kontinuity spánku, hypersomnie a parasomnie. U depresí často mohou dominovat nad vlastní poruchou nálady.

 Spánek je fyziologický stav představující opak bdělosti. Je tvořen periodickými jevy, které se během noci cyklicky 4–6 × opakují.

Podzimní spánek a lavička v parku

Průměrná doba jednoho cyklu je asi 90 minut.
Dva základní typy spánku jsou REM spánek. (Rapid Eye Movement) a non-REM spánek. Fyziologicky se v průběhu spánku jako první uplatňuje non-REM fáze spánku, následuje REM fáze. Samotný non-REM spánek se dělí do 4 stadií podle hloubky. První stadium – usínání je velmi lehký spánek na EEG charakterizovaný ztrátou synchronizace grafu a postupným výskytem pomalé EEG aktivity. Trvá poměrně krátce. Druhé stadium představuje nepříliš hluboký spánek. Na EEG nacházíme spánková vřeténka. Třetí stadium představuje hluboký spánek, na EEG pomalá aktivita o vysoké voltáži. Čtvrté stadium je velmi hluboký spánek, na EEG podobný nález jako ve třetím stadiu, ale akcentovaný. REM spánek (paradoxní spánek) tvoří 20–25 % veškerého spánku. Je charakteristický snovou produkcí a řadou vegetativních projevů. REM fáze spánku má kromě jiného velký význam pro fixaci informací do dlouhodobé paměti.

Zastoupení jednotlivých fází spánku se v průběhu života mění. Hluboké fáze spánku podobně jako celková délka se s věkem zkracují. Nejvíce se redukuje 3. a 4. fáze non-REM spánku, dále se zkracuje REM fáze spánku a prodlužuje se lehký non-REM spánek-fáze 1. a 2.

Zatímco průměrná délka spánku novorozence je 15–17 ho din, v 80 letech se zkracuje na necelou polovinu (6–7) hodin. Tato doba by měla zdravému seniorovi postačovat k nezbytné reprodukci sil. Subjektivně je však tato doba spánku pro řadu lidí nedostatečná. Ve stáří fyziologicky dochází i k posunutí cyklu spánek-bdění, aniž by to nutně muselo ovlivnit celkovou dobu spánku. Vedle těchto fyziologických změn spánku ve stáří přistupují i patologické změny, které bývají výraznější u pacientů trpících zároveň duševní poruchou.
V literatuře jsou poruchy spánku označovány jako dyssomnie a dále děleny na insomnie, poruchy kontinuity spánku, hypersomnie a parasomnie.
Insomnie můžeme dále dělit na primární a sekundární, tj. organicky podmíněné, které jsou ve stáří častější. Poruchy kontinuity spánku jsou ve stáří také časté, mají řadu důvodů a zakládají subjektivní pocit nedostatečného spánku. Typicky provázejí např. demence. Hypersomnie je podstatně vzácnější, z chorobných stavů může provázet některé demence a dále může být navozena arteficiálně nadužíváním hypnotik. Parasomnie vídáme nejčastěji v dětství a v dospívání, charakteristickou parasomnií je somnambulizmus nebo pavor nocturnus (noční můra). Ve stáří se z parasomnií můžeme setkávat např. s bruxizmem (skřípání zubů).

 Poruchy spánku provázejí řadu psychických poruch typických pro vyšší věk a jsou velmi zatěžující pro pacienty i pro pečující. Vysoce převažují poruchy spánku ve smyslu insomnie. Charakteristické jsou poruchy spánku u depresí, často v klinice mohou dominovat nad vlastní poruchou nálady. Výrazně je redukována druhá fáze non-REM spánku.

Komorbidní přítomnost poruchy spánku a deprese by měla být zohledněna ve výběru vhodného antidepresiva. Volíme tlumivá antidepresiva podávaná navečer, kupř. mianserin, mirtazapin nebo trazodon. Snažíme se vyvarovat podávání budivých antidepresiv typu bupropionu nebo dibenzepinu. Někteří pacienti se sezónně se vyskytující depresí provázenou nespavostí výrazně dobře reagují také na léčbu světlem. 
Insomnie provázejí také podstatně méně frekventované manické a hypomanické stavy ve stáří. Zde je na místě v prvním pořadí podat thymostabilizér (nejčastěji valproát), v případě nedostatečného účinku tlumivější antipsychotikum, nejlépe 2. generace (kupř. risperidon). U delirií je typickou spánkovou poruchou celkové narušení cirkadiánního rytmu a fragmentace spánku. Večerní stavy zmatenosti, v literatuře popisované jako syndrom soumraku (sun down), jsou charakteristické. Kromě nefarmakologických přístupů uspějeme u delirujících pacientů ve snaze normalizovat cirkadiánní rytmus aplikací atypických neuroleptik, nejčastěji tiapridu či melperonu v dávkách stoupajících v průběhu dne.
Charakteristické jsou poruchy spánku u depresí, často v klinice mohou dominovat nad vlastní poruchou nálady. Výrazně je redukována druhá fáze non-REM spánku. Komorbidní přítomnost poruchy spánku a deprese by měla být zohledněna ve výběru vhodného antidepresiva. Volíme tlumivá antidepresiva podávaná navečer, kupř. mianserin, mirtazapin nebo trazodon. Snažíme se vyvarovat podávání budivých antidepresiv typu bupropionu nebo dibenzepinu. Někteří pacienti se sezónně se vyskytující depresí provázenou nespavostí výrazně dobře reagují také na léčbu světlem. Insomnie provázejí také podstatně méně frekventované manické a hypomanické stavy ve stáří. Zde je na místě v prvním pořadí podat thymostabilizér (nejčastěji valproát), v případě nedostatečného účinku tlumivější antipsychotikum, nejlépe 2. generace (kupř. risperidon).

U delirií je typickou spánkovou poruchou celkové narušení cirkadiánního rytmu a fragmentace spánku. Večerní stavy zmatenosti, v literatuře popisované jako syndrom soumraku (sun down), jsou charakteristické. Kromě nefarmakologických přístupů uspějeme u delirujících pacientů ve snaze normalizovat cirkadiánní rytmus aplikací atypických neuroleptik, nejčastěji tiapridu či melperonu v dávkách stoupajících v průběhu dne.

Spánek, Stáří, Životospráva, Deprese, Psychosomatická medicina, Diferenciální diagnostika, Bylinky a spánek, Delirium

Zimní depka. Čtení pro všechny, co takhle před koncem zimy melou z posledního.No jo, ale kde je ta dobrá nálada, to pozitivní myšlení, jak o něm pořád mluvím?

Kateřina Pokorná:

U kapličky

Zimní depka

Tak, přátelé, je třeba si přiznat pravdu. Ať už jste naprostí materialisté, nebo ti, co neúnavně studují duchovní literaturu, pracují na sobě a snaží se chápat ve svém životě souvislosti, život žádného z nás není procházka růžovým sadem. Prostě tady nejsme na dovolený, ale v práci.
Nevěřím tzv. avatarům, ani těm, kdo říkají, že už mají v životě ve všem jasno a žijí v trvalém stavu osvícení a nic zlého už se jim tedy neděje a nikdy nemají špatnou náladu, neb mají vše dokonale zpracováno. Myslím, že to je blbost. Že nám jen kecají, anebo to nejsou lidi.
   Tak přirozeně, jako v přírodě přichází jaro, léto, podzim i zima, i v životě jsou chvíle, kdy je nám hezky teploučko, ale i ty, kdy nevíme, kam před tou zimou utéct. A věřte, mi děje se to všem. Často slýchávám“….kdybych to měla tak poskládaný, jako ty!“ Měli byste mně vidět, jak pěkně jsem si tuhle dokázala užívat svou zimní depresi!

A ještě navíc s tím rozměrem přibližně tohoto monologu: „ Proboha, co ty těm lidem asi tak můžeš radit! To by ti šlo, dělat chytrou! Podívej se na sebe! Zalezlá pod dekou se cpeš zmrzlinou a nejsi schopná dělat nic jinýho!“ A protože už vím, jak na takové stavy reagovat u druhých, ( vždyť jsem tak chytrá, že jim radím) okamžitě se z monologu stává dialog: „ –Takže pocit viny, jo? No, s tím dojdeš daleko! O co jde? Prostě jsi unavená, protože málo odpočíváš! Tak logicky přijde depka! Měj se ráda! Užij si to lenošení! Zasloužíš si to!“ – „ No jo, ale kde je ta dobrá nálada, to pozitivní myšlení, jak o něm pořád mluvím?“, oponuju sama sobě. „A co ti vadí na tom, že si tu ležíš a nic neděláš a je ti tak vlastně hezky smutno?“ –smečuje druhý hlas. „ No…utíká mi práce, už dva dny jsem neodpověděla na maily, už se mi tam hromadí“. „ No a? On se ten svět bez tebe zhroutí? Nebudou tě kvůli tomu mít rádi?“ „ Ale to ne, ale třeba mně někdo zrovna potřebuje!“ „ Jo! Ty! Ty teď zrovna potřebuješ užít si tuhle chvíli pro sebe. Ty potřebuješ jednu hezkou depresi, aby ti došlo, že se máš mít ráda! Tak se s tou depkou hezky skamaraď a užij si jí.“

…Tak jo. Beru si do ruky svého plyšového medvídka: „ Nazdar depko! Vítám tě tady a užiju si tě, jo? A pěkně si to spolu vyříkáme!“ Koukám na medvěda a připadá mi, že má radost a chce se ke mně přitulit. Začne mi to celý připadat strašně komický. Já, deka od zmrzliny, medvěd….vždyť je všechno tak, jak má být. Po zimě přijde přece jaro. Je to celý jenom hra a vlastně veliká sranda. Jen ten život nesmíme brát tak strašně vážně. Zodpovědně, to jo, ale ne vážně!

Ať už řešíte přítele, práci nebo abstraktní depku, zkuste si z nich udělat medvěda a vyříkejte si to. V posteli a se zmrzlinou. Věřte mi, je to sranda!

sociální sítě

Psychofarmakolog pozitivní osobnost a legenda české psychiatrie MUDr. Oldřich Vinař

Síla mládí

Poznámka a citace z blogu Oldřich Vinaře:

ADHD (Attention Deficit and Hyperactivity Disorder) je velmi častá psychická porucha projevující se špatnou koncentrací pozornosti a hyperaktivitou.

 Zpočátku bylo diagnostikováno hlavně u dětí jako „malé“ organické poškození mozku. I dnes je u dětí stále častější. Dospělí jsou ji vystaveni tehdy, když se musí znovu a znovu po vyrušeních soustřeďovat na duševní práci. Je např. prokázáno, že kardiovaskulární nemoci, zvl. infarkt myokardu je daleko častější než jinde, protože lidé jsou vystaveni hluku startujících a přistávajících letadel. Letišť však naštěstí tolik nepřibývá.

Přibývá však lidí a dětí, které sledují často televizi. Televize nahrazuje rozhovor s někým z rodiny nebo přáteli. Oběťmi televize jsou hlavně děti. I ty, které se dříve rády dívaly na pohádku, se začínají při pohádce nudit. Je to „pořád stejné.“ Pořád je tam stejná pyšná princezna, pořád stejný král Miroslav. Jsou pro ně přitažlivější rychlé střídající se šoty reklamy. Rodiče posadí dítě k televizi a mají od něho pokoj. Přizpůsobuje se tomu i beletrie. Sotva se dnes často kupuje Tolstého Válka a mír nebo několikadílný román Jih proti severu. „Čtou se“ leda komiksy a témata těchto románů. Není náhodou, že Nobelovy ceny za literaturu dnes dostávají autorky relativně krátkých povídek jako třeba Alice Munroová.

Životní události stresující ztráta sociálních vazeb a deprese

Pharmacy lékárna a naše putování

Životní události

Zejména stresující životní události hrají roli při vzniku depresivní epizody.
Různé druhy těchto událostí pak mají různou sílu. Události, které způsobují ztrátu sociálních vazeb, jsou při spouštění deprese
obzvláště silné. Události, které narušují cirkadiánní rytmy, mohou také hrát podstatnou roli. Stejně
tak události, ve kterých se jedná o dosahování individuálních cílů. Významné mohou být rovněž události, které se objeví v oblastech pro každého jedince specifických a osloví specifickou zranitelnost
jednotlivce (Abramson et al., 2001; Monroe & Simons, 1991).

Životní události v interakci s kognitivní vulnerabilitou

mohou predikovat začátek depresivního onemocnění, avšak přesný způsob, jak tyto dva faktory spolupůsobí, je doposud neznámý. Může to být tak, že pouze u vysoce rizikových jedinců (s vysokou kognitivní vulnerabilitou), kteří jsou vystaveni vysoce stresujícím životním událostem, se rozvine deprese (tzv. sinergistický model). Další vysvětlení je takové, že vysoké dávky stresu mohou předpovídat depresi u jedinců i s nižší kognitivní vulnerabilitou a nižší dávky stresu pak mohou způsobit depresi u vysoce vulnerabilních jedinců (tzv.titrační model) (Monroe & Simons, 1991). Může to být ještě jinak, kdy vysoce rizikoví jedinci směřují
svoji životní dráhu tak, že se vystavují životním událostem s vyšší úrovní stresu (tzv. model tvorby stresu) (Hammen, 1991).

Obecně se má za to, že depresi mohou způsobit životní události jako matrimoniální krize nebo ztráta zaměstnání.
Takovéto životní události mohu být sice jedincem interpretovány tak, že hrají kauzální roli při rozvoji jeho potíží, ale vyjadřují spíše konsekvence než příčinu. K rozvoji deprese mohou rovněž přispět různé změny zdravotní kondice.

Stres

Stres se obvykle definuje jako ,,reakce organismu na zátěžový podnět z prostředí" (Hartl & Hartlová,
2000). Nověji podle Shutherlanda také jako ,,reakce na nerovnováhu mezi vnímaným požadavkem a vnímanou schopností tomuto požadavku vyhovět" (cit. dle Baštecká & Goldmann, 2001, str. 239).
Stres se projevuje na úrovni chování a na úrovni biologických reakcí organismu. Umožňuje rychlý výdej tělesné energie při boji nebo útěku.
Stresová reakce má za cíl udržet homeostázu (stabilitu vnitřního prostředí) a zabránit poškození.
Skládá se z :
1. poplachové reakce,
2. fáze odolnosti (rezistence) proti stresu organismus se vyrovnává se stresem dostupnými pro-
středky,
3. fáze vyčerpání zátěž přetrvává a organismus není schopen účinně reagovat (tzv. chronický
stres).
Má se za to, že zejména chronický stres přispívá k rozvoji různých onemocnění. Sjednocující pohled na význam stresu při rozvoji onemocnění může přinést pojem alostáza. Ta představuje tzv. provozní rozmezí, tedy schopnost organismu reagovat na podněty snížením nebo zvýšením hodnoty životně důležitých funkcí. Oproti homeostáze zdůrazňuje proměnlivost vnitřního prostředí. Alostáza je zprostředkována různými mediátory. Patří mezi ně např. kortizol nebo adrenalin. Tyto mediátory podporují adaptaci organismu na zátěž a jsou obecně prospěšné. Po skončení stresové situace jejich působení odeznívá.
Pokud nastane narušení ve funkci mediátorů, může dojít k vybočení z nastaveného provozního rozmezí a rozvíjí se tzv. alostatická zátěž. Vzniká, pokud působení alostatických mediátorů přetrvává i po odeznění stresové situace nebo naopak, pokud tyto mediátory nejsou adekvátně aktivovány v době potřeby. Odpověď na zátěž je tak nadužívána nebo neefektivně řízena. Pokud alostatická zátěž vede k poškození tkáně a orgánů, mluvíme o alostatickém přetížení. Alostatická zátěž může být způsobena právě chronickým stresem a může následně vést ke vzniku nemoci (Baštecká & Goldmann, 2001).

Stresující životní události ovlivňují funkce celého lidského organismu. 

Zasažen bývá kardiovaskulární, metabolický a imunitní systém, stejně tak jako struktury a funkce mozku.
Každodenní stresory, které se vztahují k prostředí jedince spolu s životními událostmi a traumaty,

Příznačný obrázek - veselý a antidepresivní

vytvářejí behaviorální a fyziologickou odpověď organismu. Ta podporuje alostatickou zátěž. Individuální rozdíly v odpovědi na stresory jsou vázané na genetické faktory, ranou životní zkušenost a na proces učení se.

Deprese je často popisována jako onemocnění vztahující se ke stresu. 

Existuje množství důkazů o tom, že se epizody deprese často objevují v kontextu nějakého stresu. Všeobecně se uznává, že pravděpodobnost depresivní epizody je pětkrát až šestkrát vyšší během šesti měsíců následujících po stresujících životních událostech. V situacích zátěže jsou lidé vnímaví vůči úzkostem a obavám, což může vést k nadměrné reaktivitě mediátorů alostázy. Při propuknutí deprese pak alostatická zátěž ještě narůstá nejen vlivem zvýšené vnímavosti vůči stresorům, ale také sekundárně ve spojitosti s např. porušeným spánkovým cyklem nebo sníženým příjmem kalorií (McEwen, 2004).  
Stres má dva typy efektů: prvním je přínosná stimulace schopnosti učit se, druhým negativním je změna mozkových oblastí a omezení kapacity zvládat změny.
Právě toto může být faktorem vulnerability pro depresi (Olié et al., 2004).

Vliv stresu na rozvoj poruch nálady je hodně sledován u tzv. zvířecích modelů deprese. Dříve to byly zejména tzv. separační experimenty, nyní se hojně pracuje s konceptem neučené bezmocnosti a s vystavováním pokusných zvířat mírným chronickým stresorům. Zkouší se také, jaký vliv bude mít manipulování se sociálními vztahy. Vychází se z toho, že bio-behaviorální odpovědi pozorované u zvířat jsou podobné příznakům pozorovaným u depresivních pacientů. Zvířecí modely potvrdily zásadní vliv zejména chronického stresu na rozvoj deprese (Fuchs, 2004).
Stres a stresující životní události jsou tedy důležitými faktory, podílejícími se na rozvoji deprese. Je však nutné vyzdvihnout, že samy o sobě nejsou schopny depresi způsobit (Nestler et al., 2002).
Existují individuální rozdíly v reakci na stresory. Předpokládá se, že jsou způsobeny genetickými faktory a ranou dětskou zkušeností, stejně tak jako učením se ze zkušeností v dospělém životě.

Stres je pouze jedním z faktorů, který se spolupodílí na rozvoji deprese. K dalším patří genetické
vlivy a neurobiologické vlivy (např. neuroplasticita).

Závěr: Člověče nezoufej...I život s holou prdelí, může býti veselý!

Poznámka: ano, vím...je to náročné ke čtení a terminologie je odborná, ovšem něco se můžete naučit, pokud si to prostudujete (cizí termíny nepřekládám).

............Chcete se přece dožít vysokého věku, nebo snad ne?

Deprese v seniu může mít různé formy, od tzv."smutku všedního dne", přes existenciální deprese až po těžké patické formy.

Originální fotografie z ostrova Korsika

DEPRESE

Depresivní syndrom je chorobná (afektivní) porucha nálady, která nepříznivě působí na myšlení, chování a jednání jedince.
Zvyšuje se přitom strach, napětí, apatie a naopak klesá schopnost soustředění, vnímání, myšlení, rozhodnost, soudnost a další mentální funkce. Může trvat týdny i měsíce a ve stáří doprovázet četné somatické a vegetativní obtíže. V séniu může mít různé formy, od tzv."smutku všedního dne", přes existenciální deprese až po těžké patické formy.
  Suicidalita ve stáří stoupá 7 až 10 x a výrazně se zvyšuje i počet dokonaných sebevražd. Jen asi 10%
seniorů je skutečně adekvátně léčeno. Vždy je třeba věnovat pozornost přítomnosti poruch nálady:
- smutek a úzkost (až 80%),
- apatie a hypochondrie.
Rizikové faktory deprese:
-výskyt deprese v anamnese,
-choroba, bolest, dysaptibilita,
-postižení mozku,
-léky - hlavně antihypertensiva, psychofarmaka, antiparkinsonika,
-závažné životní události,
-sociální a ekonomické okolnosti.
a) velká deprese: depresivní nálada, poruchy spánku, nechutenství, hubnutí, suicidální tendence, psychomotorická retardace, špatná koncentrace, sebeobviňování a nedostatek zájmu o okolí, v trvání alespoň 2 roků.
b) melancholická deprese: převažuje naprostá ztráta zájmu o okolí a dochází k oploštění diurnální rytmicity a psychomotoriky.
c) lehká až střední deprese: ve stáří velmi časté....trvají týdny až měsíce a mohou odeznít i spontánně.
d) larvovaná deprese: somatické obtíže maskují projevy deprese.

Ve stáří převažují sekundární deprese, které navazují na somatické, sociální a ekonomické faktory.
V diagnostice depresí používaná s oblibou Geriatrická škála depresí, dle Yesavageho. V léčbě pak
mimo obecných opatření, ve smyslu řešení kausality, se nabízí škála farmakotherapie antidepresiv:
• 1. generace (Prothiaden,Petylyl,Nortilen)
• Moderní atypická antidepresiva (Fevarin, Seropram, Deprex, Zoloft)
• z moderních inhibitorů aminooxidáz (Jumex, Aurorix)
• V období do nástupu účinku antidepresiv jsou vhodná anxiolytika.
• Neurol,Oxazepam,Lexaurin, atd.
• U těžších depresí až léčba psychiatrická,včetně elektrokonvulze za hospitalisace v péči psychiatra


Motto: „Šťastný člověk,který se dožije své senilní demence“.

Depresi je dobré ventilovat přátelům, ale i léčit

Obrázek z Korsiky (zeleň a skála) to je symbolika

Počasí a tzv. meteotropní vlivy počasí na citlivý organismus člověka.


...mám depku, ať už toho to počasí nechá ! ráno jsem měla mánijku, teď mám pocit jako by mi někdo rozstřílel mozek smutkem. vím samozřejmě, že je to všechno jen iluze a s reálným světem to nesouvisí, že jsou to jen chemický bludy a klamy, ale mám jí jak z prdele. taky samozřejmě chápu rozumem, že se nikdy už nic hezkýho nestane, ani žádný závratný štěstí, city, vášně, něha, prozření, nirvána, satori, že je na to už pozdě a že je to normální, že to není všechno v prdeli, že je to normální a že ta nejfantastičtější změna, která je někde jako zářný bod na obzoru, je smrt. a že i to je normální a neznamená to, že je to všechno v prdeli. prostě to tak je. ale mám dny - jako ten dnešní - kdy si řikám, do prdele, co tady budu kurva mezitím dělat ? a to fakt nevím. teda jasně vím. budu chodit do práce a nakupovat a uklízet a vařit a psát blbosti na fc a splácet dluhy a brát si půjčky a brát prášky a zakládat a vybírat penzijní připojištění, chodit do hospody, pít víno a opíjet a pak budu mít výčitky svědomí, že se opíjím... ale ať se utěšuju, jak se utěšuju, nějak nechápu, co jako z toho budu mít. kdyby mě teď někdo požádal o plíce nebo o ledviny, tak bych mu řekla, jasně, miláčku vem si je ... teda myslím, že bych to řekla, ale možná bych se divila a začala bych si je bránit. mám jí jak z praku. a to teprve jenom prší a zejtra má sněžit. a přitom je to tak strašně pubertální, tak hrozně nedospělý, nesofistikovaný, nedisciplinovaný, takhle si to pouštět. já jako vím, že se to nesmí a nemá a tak. ale někdy si připadám jak pokousanej pes a chtěla bych se stočit a kňučet. no ale to nejde, protože většinou něco musím dělat a nemůžu u toho bejt stočená a kňučet a tak. já fakt nevím, třeba bych měla odjet do indie nebo do pardubic nebo se aspoň projet výtahem do 3. patra, fakt nevím ... tak asi dám ten výtah.      Renata

Zdroj: sociální sítě facebook původní text Renata

Poznámka: manicko-depresivní syndrom, ten text je to fantazie i nadání, také nadávání na bolest (deprese skutečně bolí...) citlivá duše na vidění světa, originální podání vnímání světa i pocitů

- Obrázek si prohlédněte ve zvětšení!

Jistá slova k textu patří, jsou to výrazy co nemoc vystihují a charakterizují. Ve smyslu textu nejsou vylučovány a přesně sedí.