 |
| MARKÉTA je fotogenická...a vzdělaná ekonomka a MATKA krásných dětí... |
V srpnu mě oslovil časopis Madam Business a spáchal se mnou rozhovor. Rozhovor již vyšel. Tady je jeho přepis.
Jak se podniká ženě, která je matkou pěti dětí, investorkou, ředitelkou, známou osobností?
Celkem dobře, děkuji za optání (úsměv). Spíš to řeknu jinak: Neumím si představit jiný „způsob obživy“, než podnikání. Baví mě to. Váš management času je asi sám o sobě přirozeně propracovaný. V čem je princip toho, že stihnete vše, co je potřeba? Na to se mne lidé ptají často, ale nikdy moc nevím, co odpovědět. Nějak mi není jasné, co je na tom tak záhadného.
Snad jen to, že jsem se naučila rozlišovat podstatné od nepodstatného a důsledně delegovat úkoly. S manželem přitom píšete knížky, veřejně vystupujete, doma vaříte navíc s ohledem na nutnost cíleného stravování s ohledem na snášenlivost některých potravin dětí i svého chotě... Ano. To všechno je pravda. Asi nejvíc času denně mi zabere to vaření. Naštěstí jsem se naučila brát bezlepkové a bezlaktózové vaření jako svého druhu koníček, takže namísto toho, abych se na něj dívala jako na ztrátu času, se na něj dívám raději jako na relaxaci.
Kdy spíte? Kdy ráno vstáváte?
Vstávám tak kolem 6 30. A faktem je, že poslední rok a půl toho moc nenaspím, protože můj poslední chlapeček je dost noční pták. Předešlé děti v noci spinkaly, ten poslední, roční, se ale často ve dvě v noci probudí a jde si prostě hrát. Takže musím vstávat s ním, aby nevzbudil celý dům. No a usíná v době, kdy já bych už musela normálně vstávat. Máte k ruce hospodyni, uklízečku, pomocnici? V pravém slova smyslu hospodyni nebo pomocnici ne. Dvakrát týdně mi přejde paní uklidit. Dětem samozřejmě padají od rukou drobky, kudy chodí… A to ani nemluvím o našich psech a kočkách.
Jak nahlížíte na kondici české ekonomiky v souvislostech Evropské unie a budoucnosti svých dětí? Mají v Evropě šanci uspět a uživit se?
Otázkou je, jestli Evropská unie ještě bude v té době, kdy mé děti budou dospělé, existovat ve stejné podobě, v jaké existuje dneska. Tedy já nepochybuji, že existovat bude, ale její forma může být pro naše dnešní chápání dost překvapivá. Vždyť ještě před pěti roky si málokdo uměl představit, že by EU opustila Británie, jeden z jejích pilířů. A dnes je to faktem. To, jak se mé děti budou schopné uživit, není ani tak moc závislé na budoucí podobě Evropy, jako spíš na tom, nakolik chytí dech se čtvrtou průmyslovou revolucí. Do budoucna se o sebe bude umět postarat ten, kdo bude kreativní a pružný, ochotný měnit obory a stále se něco učit. Ne ten, kdo bude mít nabiflované znalosti. A v tomhle ohledu se snažím děti vychovat. Vede to k občasným konfliktům s klasickým školským systémem. Ostatně – zasvěcujete své následníky trůnu do businessu? Na to jsou jednak ještě malé, jednak ani nepředpokládám, že by někdo z nich pokračoval v tom, co dělám já a manžel. A pokud ano, bude to příjemné překvapení, ale rozhodně to neberu jako jejich úkol.
Děti se už odmala profilují dost specificky. Jedno dítě zajímá showbyznys, druhé fyzika, třetí ulítává na hudbě… a čtvrtý a pátý zatím sotva mluví, takže kdo ví?
V jakém kontextu je dnes možné předvídat vývoj našeho průmyslu, služeb, cestovního ruchu? Vývoj naší ekonomiky je stoprocentně ve vleku globální ekonomiky. Jsme příliš malí na to, abychom mohli říct, že naše ekonomika si žije svým vlastním životem. Když globální ekonomika roste, roste i ta naše. Když globální ekonomika klesá, obvykle klesá i naše. Jediné, co my můžeme ovlivnit, je síla tohoto trendu. Kupříkladu současnost je toho velmi dobrým příkladem: Globální ekonomika rostla během posledních let, takže rostla i ekonomika česká, jenomže vzhledem k tomu, že ČNB po více než tři roky intervenovala vůči české koruně, „podařilo“ se jí navrch k tomu českou ekonomiku přehřát. Tudíž rostla rychleji, než by tomu bylo bez intervencí. Důsledkem toho je, že až bude svět v dalších kvartálech zpomalovat, my se opět budeme propadat víc, než bychom museli. Zkrátka naše centrální banka dohnala náš hospodářský cyklus ve srovnání s tím globálních do absurdních extrémů v obou směrech.
Co úžasného a velmi pozitivního můžeme v českém hospodářství najít?
Vzdělaná pracovní síla, pracovitost a jistý druh invence, jakýsi „švejkismus“, kdy jsme schopni si z mála vydobýt hodně.
Řekla bych, že povaha našich lidí nás předurčuje k tomu, že bychom snad neměli ani v méně příznivých dobách dopadnout jako třeba řecké hospodářství… Mají dobré vyhlídky ti, kteří se rozhodnou třeba ve svých 55 letech začít podnikat? V čem spatřujete největší úskalí? V tom, co by mohli nabídnout, nebo ve financování, IT gramotnosti, práci s informacemi, konzervativnějšímu pohledu? Není důvod, aby člověk nezačal podnikat i ve vyšším věku. Úskalí je tu jen jediné: Čím je člověk mladší, tím má obyčejně méně závazků, tudíž si může dovolit víc riskovat. A jistá míra riskování je většinou při podnikání potřebná. Starší lidé bývají už opatrnější, v některých případech i ustrašenější, a to je při startu podnikání jistá brzda. Nálady ve společnosti se odvíjejí od mnoha faktorů. Mladí lidé nechtějí práci, kariéře ani penězům obětovat vše jako jejich rodiče. Více se zajímají o své zdraví, celkový životní styl, život na pohodu. Přáli by si žít, ne se utrápit. Je to logické? Na to jsou dva úhly pohledu. Z jednoho úhlu pohledu je to normální, protože mladí lidé bývají poněkud lehkomyslnější, takže taky nemají nad sebou takový bič hned vydělávat peníze. Potud dobré. Horší je, nám vyrostla celá generace takzvaných sběhových vloček. Tato generace nejen, že nechce hned vydělávat a chce se bavit, ale hlavně – a to je mnohem horší – ztratila odolnost. Byla vychována v přepychu, hojnosti, pod permanentní ochranou státu či rodičů, a tak přestala být schopná spoléhat sama na sebe, na své schopnosti, není schopná nést sebemenší nepohodu. A to je problém. Ale opět musíme rozlišovat. Tak třeba když pozoruju své starší děti, jak nebrečí ve srovnání s vrstevníky, když si rozbijí koleno, jak jsou schopné si třeba uvařit, když nejsem doma a tak dál, říkám si, že to možná není o generaci jako celku, ale spíš o jedincích.
Nepredikuje to tak trochu i vyčerpanost globálního businessu a jeho negativního dopadu na cokoli, co děláme?
Není to směrovka k návratu podnikání více na lokální úrovni? Impuls společenské odpovědnosti nebo k zamyšlení se nad světovou udržitelností? Mezi námi, vždycky, když jsme shora, proti vůli neviditelné ruky trhu, začali jako lidstvo vymýšlet cosi o „společenské zodpovědnosti“, byl z toho průšvih: Biopaliva, od kterých jsme zase v tichosti museli zašít rychle ustupovat, protože se ukázala méně ekologická než jejich předchůdci, veskrze nefunkční klimatické dohody, anebo kampaně #metoo zcela ignorující presumpci neviny… Takže já tyhle řeči o společenské odpovědnosti nemám ráda, jelikož se ekonomicky ukazuje, že společensky nejvíc odpovědné je nechat trh fungovat. Ale máte pravdu, že poněkud překvapivě v rámci čtvrté průmyslové revoluce vše směřuje znovu k lokalizaci. Je to tím, že nová technologie lokalizaci umožnila. Za dvacet let budeme mít podle různých indicií lokalizovanější ekonomiku než dneska. Zejména mladší generace vidí někdy nesmysl v tom, že mnohé firmy vyrábějí to, co skoro nikdo nepotřebuje, střet průmyslu se zdravým rozumem, rozpor v nahlížení lidí na rizika z nadvýroby, potřebnosti či nepotřebnosti věcí k životnímu komfortu...
Nemůžu souhlasit s tvrzením, že firmy vyrábějí to, co nikdo nepotřebuje. Firmy, pokud prosperují, vyrábějí pouze to, co někdo „potřebuje“, jinak by jejich výrobky nikdo nekupoval, tedy tyto firmy by nepřežily. Že toto „potřebování“ ve skutečnosti je spíš „chtění“, je už jiná věc. Protože co, technicky vzato, skutečně potřebujeme? Něco málo jídla a oblečení. Bydlet můžeme v jeskyni, spát můžeme na zemi, chodit můžeme bosí… Není to spíš tak, že určitou míru luxusu spíš CHCEME, než POTŘEBUJEME?
A pozastavuje se někdo nad tím, že nechceme chodit bosí a chceme boty, i když to není v pravém slova smyslu potřebné? Nepozastavuje. Takže bychom se taky neměli pozastavovat nad tím, že někdo jiný chce dvacet různých krytů na mobil, i když bez nich se dá žít. Svým způsobem v tom není rozdíl proti „potřebě“ bot. Obojí nepotřebujeme, jen chceme. Pokud si budeme hrát na soudce, co je potřebné a co ne, co máme a co nemáme vyrábět, už jsme zpět kdesi u marxismu leninismu. Pojmy jako světová udržitelnost, společenská odpovědnost začínají hýbat světem, někdy jako proklamace, jindy jako osa, která podle mnohých lidí cílí přesně. Není to, svým způsobem, utopie? Nebo je to začátek evoluce, která promění i některé principy businessu a umožní planetě přežít?
Je to novodobé náboženství. A myslím, že je to současně taky slepá vývojová větev. Planeta přežije, o to péči nemám. Spíš mám obavy o to, abychom ji nezničili tím, že jí budeme v rámci tohoto nového náboženství diktovat, jak to přežití má udělat.
Planeta je chytřejší než my. Typický příklad? Zákaz plastových brček v Evropě. Svět se topí v plastech, a to je špatně. A naše novodobé (a hloupé) náboženství nám velí zakázat v Evropě plastová brčka. K čemu to povede? Budeme do Evropy vozit přes půl planety recyklovatelný bambus a pálit přitom letecké palivo. Vsadím se, že až se za deset let od zákazu podíváme zpět, zjistíme, že menší ekologickou stopu jsme za sebou nechávali v době před zákazem. Abychom si rozuměli: když se tak dívám po svém okolí, všímám si, že málokdo se chová tak ekologicky jako já. Neboli ekologie mě hodně zajímá. A to, že nadávám na ekology, není proto, že bych nesouhlasila s jejich cílem, ale proto, že si myslím, že se tohoto cíle snaží dosáhnout chybnou, nepromyšlenou cestou. Regulace totiž vede ke zcela kontraproduktivním důsledkům.
Ostatně - máte zahradu a také něco pěstujete? Třeba bylinky, salát, okurky? Mám. A pěstuju si… růže. A chováme včely. Ale ne proto, že bych podléhala hysterii, že včely vymírají, ale prostě proto, že nám víc chutná vlastní med a děti na něj nemají alergii na rozdíl od medu kupovaného.
A to je právě ta správná motivace – motivace neviditelnou rukou trhu. Nikoliv motivace příkazem a zákazem.
Jak se podniká ženě, která je matkou pěti dětí, investorkou, ředitelkou, známou osobností?
Celkem dobře, děkuji za optání (úsměv). Spíš to řeknu jinak: Neumím si představit jiný „způsob obživy“, než podnikání. Baví mě to. Váš management času je asi sám o sobě přirozeně propracovaný. V čem je princip toho, že stihnete vše, co je potřeba? Na to se mne lidé ptají často, ale nikdy moc nevím, co odpovědět. Nějak mi není jasné, co je na tom tak záhadného.
Snad jen to, že jsem se naučila rozlišovat podstatné od nepodstatného a důsledně delegovat úkoly. S manželem přitom píšete knížky, veřejně vystupujete, doma vaříte navíc s ohledem na nutnost cíleného stravování s ohledem na snášenlivost některých potravin dětí i svého chotě... Ano. To všechno je pravda. Asi nejvíc času denně mi zabere to vaření. Naštěstí jsem se naučila brát bezlepkové a bezlaktózové vaření jako svého druhu koníček, takže namísto toho, abych se na něj dívala jako na ztrátu času, se na něj dívám raději jako na relaxaci.
Kdy spíte? Kdy ráno vstáváte?
Vstávám tak kolem 6 30. A faktem je, že poslední rok a půl toho moc nenaspím, protože můj poslední chlapeček je dost noční pták. Předešlé děti v noci spinkaly, ten poslední, roční, se ale často ve dvě v noci probudí a jde si prostě hrát. Takže musím vstávat s ním, aby nevzbudil celý dům. No a usíná v době, kdy já bych už musela normálně vstávat. Máte k ruce hospodyni, uklízečku, pomocnici? V pravém slova smyslu hospodyni nebo pomocnici ne. Dvakrát týdně mi přejde paní uklidit. Dětem samozřejmě padají od rukou drobky, kudy chodí… A to ani nemluvím o našich psech a kočkách.
Jak nahlížíte na kondici české ekonomiky v souvislostech Evropské unie a budoucnosti svých dětí? Mají v Evropě šanci uspět a uživit se?
Otázkou je, jestli Evropská unie ještě bude v té době, kdy mé děti budou dospělé, existovat ve stejné podobě, v jaké existuje dneska. Tedy já nepochybuji, že existovat bude, ale její forma může být pro naše dnešní chápání dost překvapivá. Vždyť ještě před pěti roky si málokdo uměl představit, že by EU opustila Británie, jeden z jejích pilířů. A dnes je to faktem. To, jak se mé děti budou schopné uživit, není ani tak moc závislé na budoucí podobě Evropy, jako spíš na tom, nakolik chytí dech se čtvrtou průmyslovou revolucí. Do budoucna se o sebe bude umět postarat ten, kdo bude kreativní a pružný, ochotný měnit obory a stále se něco učit. Ne ten, kdo bude mít nabiflované znalosti. A v tomhle ohledu se snažím děti vychovat. Vede to k občasným konfliktům s klasickým školským systémem. Ostatně – zasvěcujete své následníky trůnu do businessu? Na to jsou jednak ještě malé, jednak ani nepředpokládám, že by někdo z nich pokračoval v tom, co dělám já a manžel. A pokud ano, bude to příjemné překvapení, ale rozhodně to neberu jako jejich úkol.
Děti se už odmala profilují dost specificky. Jedno dítě zajímá showbyznys, druhé fyzika, třetí ulítává na hudbě… a čtvrtý a pátý zatím sotva mluví, takže kdo ví?
V jakém kontextu je dnes možné předvídat vývoj našeho průmyslu, služeb, cestovního ruchu? Vývoj naší ekonomiky je stoprocentně ve vleku globální ekonomiky. Jsme příliš malí na to, abychom mohli říct, že naše ekonomika si žije svým vlastním životem. Když globální ekonomika roste, roste i ta naše. Když globální ekonomika klesá, obvykle klesá i naše. Jediné, co my můžeme ovlivnit, je síla tohoto trendu. Kupříkladu současnost je toho velmi dobrým příkladem: Globální ekonomika rostla během posledních let, takže rostla i ekonomika česká, jenomže vzhledem k tomu, že ČNB po více než tři roky intervenovala vůči české koruně, „podařilo“ se jí navrch k tomu českou ekonomiku přehřát. Tudíž rostla rychleji, než by tomu bylo bez intervencí. Důsledkem toho je, že až bude svět v dalších kvartálech zpomalovat, my se opět budeme propadat víc, než bychom museli. Zkrátka naše centrální banka dohnala náš hospodářský cyklus ve srovnání s tím globálních do absurdních extrémů v obou směrech.
Co úžasného a velmi pozitivního můžeme v českém hospodářství najít?
Vzdělaná pracovní síla, pracovitost a jistý druh invence, jakýsi „švejkismus“, kdy jsme schopni si z mála vydobýt hodně.
Řekla bych, že povaha našich lidí nás předurčuje k tomu, že bychom snad neměli ani v méně příznivých dobách dopadnout jako třeba řecké hospodářství… Mají dobré vyhlídky ti, kteří se rozhodnou třeba ve svých 55 letech začít podnikat? V čem spatřujete největší úskalí? V tom, co by mohli nabídnout, nebo ve financování, IT gramotnosti, práci s informacemi, konzervativnějšímu pohledu? Není důvod, aby člověk nezačal podnikat i ve vyšším věku. Úskalí je tu jen jediné: Čím je člověk mladší, tím má obyčejně méně závazků, tudíž si může dovolit víc riskovat. A jistá míra riskování je většinou při podnikání potřebná. Starší lidé bývají už opatrnější, v některých případech i ustrašenější, a to je při startu podnikání jistá brzda. Nálady ve společnosti se odvíjejí od mnoha faktorů. Mladí lidé nechtějí práci, kariéře ani penězům obětovat vše jako jejich rodiče. Více se zajímají o své zdraví, celkový životní styl, život na pohodu. Přáli by si žít, ne se utrápit. Je to logické? Na to jsou dva úhly pohledu. Z jednoho úhlu pohledu je to normální, protože mladí lidé bývají poněkud lehkomyslnější, takže taky nemají nad sebou takový bič hned vydělávat peníze. Potud dobré. Horší je, nám vyrostla celá generace takzvaných sběhových vloček. Tato generace nejen, že nechce hned vydělávat a chce se bavit, ale hlavně – a to je mnohem horší – ztratila odolnost. Byla vychována v přepychu, hojnosti, pod permanentní ochranou státu či rodičů, a tak přestala být schopná spoléhat sama na sebe, na své schopnosti, není schopná nést sebemenší nepohodu. A to je problém. Ale opět musíme rozlišovat. Tak třeba když pozoruju své starší děti, jak nebrečí ve srovnání s vrstevníky, když si rozbijí koleno, jak jsou schopné si třeba uvařit, když nejsem doma a tak dál, říkám si, že to možná není o generaci jako celku, ale spíš o jedincích.
Nepredikuje to tak trochu i vyčerpanost globálního businessu a jeho negativního dopadu na cokoli, co děláme?
Není to směrovka k návratu podnikání více na lokální úrovni? Impuls společenské odpovědnosti nebo k zamyšlení se nad světovou udržitelností? Mezi námi, vždycky, když jsme shora, proti vůli neviditelné ruky trhu, začali jako lidstvo vymýšlet cosi o „společenské zodpovědnosti“, byl z toho průšvih: Biopaliva, od kterých jsme zase v tichosti museli zašít rychle ustupovat, protože se ukázala méně ekologická než jejich předchůdci, veskrze nefunkční klimatické dohody, anebo kampaně #metoo zcela ignorující presumpci neviny… Takže já tyhle řeči o společenské odpovědnosti nemám ráda, jelikož se ekonomicky ukazuje, že společensky nejvíc odpovědné je nechat trh fungovat. Ale máte pravdu, že poněkud překvapivě v rámci čtvrté průmyslové revoluce vše směřuje znovu k lokalizaci. Je to tím, že nová technologie lokalizaci umožnila. Za dvacet let budeme mít podle různých indicií lokalizovanější ekonomiku než dneska. Zejména mladší generace vidí někdy nesmysl v tom, že mnohé firmy vyrábějí to, co skoro nikdo nepotřebuje, střet průmyslu se zdravým rozumem, rozpor v nahlížení lidí na rizika z nadvýroby, potřebnosti či nepotřebnosti věcí k životnímu komfortu...
Nemůžu souhlasit s tvrzením, že firmy vyrábějí to, co nikdo nepotřebuje. Firmy, pokud prosperují, vyrábějí pouze to, co někdo „potřebuje“, jinak by jejich výrobky nikdo nekupoval, tedy tyto firmy by nepřežily. Že toto „potřebování“ ve skutečnosti je spíš „chtění“, je už jiná věc. Protože co, technicky vzato, skutečně potřebujeme? Něco málo jídla a oblečení. Bydlet můžeme v jeskyni, spát můžeme na zemi, chodit můžeme bosí… Není to spíš tak, že určitou míru luxusu spíš CHCEME, než POTŘEBUJEME?
A pozastavuje se někdo nad tím, že nechceme chodit bosí a chceme boty, i když to není v pravém slova smyslu potřebné? Nepozastavuje. Takže bychom se taky neměli pozastavovat nad tím, že někdo jiný chce dvacet různých krytů na mobil, i když bez nich se dá žít. Svým způsobem v tom není rozdíl proti „potřebě“ bot. Obojí nepotřebujeme, jen chceme. Pokud si budeme hrát na soudce, co je potřebné a co ne, co máme a co nemáme vyrábět, už jsme zpět kdesi u marxismu leninismu. Pojmy jako světová udržitelnost, společenská odpovědnost začínají hýbat světem, někdy jako proklamace, jindy jako osa, která podle mnohých lidí cílí přesně. Není to, svým způsobem, utopie? Nebo je to začátek evoluce, která promění i některé principy businessu a umožní planetě přežít?
Je to novodobé náboženství. A myslím, že je to současně taky slepá vývojová větev. Planeta přežije, o to péči nemám. Spíš mám obavy o to, abychom ji nezničili tím, že jí budeme v rámci tohoto nového náboženství diktovat, jak to přežití má udělat.
Planeta je chytřejší než my. Typický příklad? Zákaz plastových brček v Evropě. Svět se topí v plastech, a to je špatně. A naše novodobé (a hloupé) náboženství nám velí zakázat v Evropě plastová brčka. K čemu to povede? Budeme do Evropy vozit přes půl planety recyklovatelný bambus a pálit přitom letecké palivo. Vsadím se, že až se za deset let od zákazu podíváme zpět, zjistíme, že menší ekologickou stopu jsme za sebou nechávali v době před zákazem. Abychom si rozuměli: když se tak dívám po svém okolí, všímám si, že málokdo se chová tak ekologicky jako já. Neboli ekologie mě hodně zajímá. A to, že nadávám na ekology, není proto, že bych nesouhlasila s jejich cílem, ale proto, že si myslím, že se tohoto cíle snaží dosáhnout chybnou, nepromyšlenou cestou. Regulace totiž vede ke zcela kontraproduktivním důsledkům.
Ostatně - máte zahradu a také něco pěstujete? Třeba bylinky, salát, okurky? Mám. A pěstuju si… růže. A chováme včely. Ale ne proto, že bych podléhala hysterii, že včely vymírají, ale prostě proto, že nám víc chutná vlastní med a děti na něj nemají alergii na rozdíl od medu kupovaného.
A to je právě ta správná motivace – motivace neviditelnou rukou trhu. Nikoliv motivace příkazem a zákazem.
Markéta Šichtařová
K příspěvku...převzato z blogger.com
Všechny texty jsou tak poutavé a akční, opravdové, že citace nestačí....
