Životní události stresující ztráta sociálních vazeb a deprese

Pharmacy lékárna a naše putování

Životní události

Zejména stresující životní události hrají roli při vzniku depresivní epizody.
Různé druhy těchto událostí pak mají různou sílu. Události, které způsobují ztrátu sociálních vazeb, jsou při spouštění deprese
obzvláště silné. Události, které narušují cirkadiánní rytmy, mohou také hrát podstatnou roli. Stejně
tak události, ve kterých se jedná o dosahování individuálních cílů. Významné mohou být rovněž události, které se objeví v oblastech pro každého jedince specifických a osloví specifickou zranitelnost
jednotlivce (Abramson et al., 2001; Monroe & Simons, 1991).

Životní události v interakci s kognitivní vulnerabilitou

mohou predikovat začátek depresivního onemocnění, avšak přesný způsob, jak tyto dva faktory spolupůsobí, je doposud neznámý. Může to být tak, že pouze u vysoce rizikových jedinců (s vysokou kognitivní vulnerabilitou), kteří jsou vystaveni vysoce stresujícím životním událostem, se rozvine deprese (tzv. sinergistický model). Další vysvětlení je takové, že vysoké dávky stresu mohou předpovídat depresi u jedinců i s nižší kognitivní vulnerabilitou a nižší dávky stresu pak mohou způsobit depresi u vysoce vulnerabilních jedinců (tzv.titrační model) (Monroe & Simons, 1991). Může to být ještě jinak, kdy vysoce rizikoví jedinci směřují
svoji životní dráhu tak, že se vystavují životním událostem s vyšší úrovní stresu (tzv. model tvorby stresu) (Hammen, 1991).

Obecně se má za to, že depresi mohou způsobit životní události jako matrimoniální krize nebo ztráta zaměstnání.
Takovéto životní události mohu být sice jedincem interpretovány tak, že hrají kauzální roli při rozvoji jeho potíží, ale vyjadřují spíše konsekvence než příčinu. K rozvoji deprese mohou rovněž přispět různé změny zdravotní kondice.

Stres

Stres se obvykle definuje jako ,,reakce organismu na zátěžový podnět z prostředí" (Hartl & Hartlová,
2000). Nověji podle Shutherlanda také jako ,,reakce na nerovnováhu mezi vnímaným požadavkem a vnímanou schopností tomuto požadavku vyhovět" (cit. dle Baštecká & Goldmann, 2001, str. 239).
Stres se projevuje na úrovni chování a na úrovni biologických reakcí organismu. Umožňuje rychlý výdej tělesné energie při boji nebo útěku.
Stresová reakce má za cíl udržet homeostázu (stabilitu vnitřního prostředí) a zabránit poškození.
Skládá se z :
1. poplachové reakce,
2. fáze odolnosti (rezistence) proti stresu organismus se vyrovnává se stresem dostupnými pro-
středky,
3. fáze vyčerpání zátěž přetrvává a organismus není schopen účinně reagovat (tzv. chronický
stres).
Má se za to, že zejména chronický stres přispívá k rozvoji různých onemocnění. Sjednocující pohled na význam stresu při rozvoji onemocnění může přinést pojem alostáza. Ta představuje tzv. provozní rozmezí, tedy schopnost organismu reagovat na podněty snížením nebo zvýšením hodnoty životně důležitých funkcí. Oproti homeostáze zdůrazňuje proměnlivost vnitřního prostředí. Alostáza je zprostředkována různými mediátory. Patří mezi ně např. kortizol nebo adrenalin. Tyto mediátory podporují adaptaci organismu na zátěž a jsou obecně prospěšné. Po skončení stresové situace jejich působení odeznívá.
Pokud nastane narušení ve funkci mediátorů, může dojít k vybočení z nastaveného provozního rozmezí a rozvíjí se tzv. alostatická zátěž. Vzniká, pokud působení alostatických mediátorů přetrvává i po odeznění stresové situace nebo naopak, pokud tyto mediátory nejsou adekvátně aktivovány v době potřeby. Odpověď na zátěž je tak nadužívána nebo neefektivně řízena. Pokud alostatická zátěž vede k poškození tkáně a orgánů, mluvíme o alostatickém přetížení. Alostatická zátěž může být způsobena právě chronickým stresem a může následně vést ke vzniku nemoci (Baštecká & Goldmann, 2001).

Stresující životní události ovlivňují funkce celého lidského organismu. 

Zasažen bývá kardiovaskulární, metabolický a imunitní systém, stejně tak jako struktury a funkce mozku.
Každodenní stresory, které se vztahují k prostředí jedince spolu s životními událostmi a traumaty,

Příznačný obrázek - veselý a antidepresivní

vytvářejí behaviorální a fyziologickou odpověď organismu. Ta podporuje alostatickou zátěž. Individuální rozdíly v odpovědi na stresory jsou vázané na genetické faktory, ranou životní zkušenost a na proces učení se.

Deprese je často popisována jako onemocnění vztahující se ke stresu. 

Existuje množství důkazů o tom, že se epizody deprese často objevují v kontextu nějakého stresu. Všeobecně se uznává, že pravděpodobnost depresivní epizody je pětkrát až šestkrát vyšší během šesti měsíců následujících po stresujících životních událostech. V situacích zátěže jsou lidé vnímaví vůči úzkostem a obavám, což může vést k nadměrné reaktivitě mediátorů alostázy. Při propuknutí deprese pak alostatická zátěž ještě narůstá nejen vlivem zvýšené vnímavosti vůči stresorům, ale také sekundárně ve spojitosti s např. porušeným spánkovým cyklem nebo sníženým příjmem kalorií (McEwen, 2004).  
Stres má dva typy efektů: prvním je přínosná stimulace schopnosti učit se, druhým negativním je změna mozkových oblastí a omezení kapacity zvládat změny.
Právě toto může být faktorem vulnerability pro depresi (Olié et al., 2004).

Vliv stresu na rozvoj poruch nálady je hodně sledován u tzv. zvířecích modelů deprese. Dříve to byly zejména tzv. separační experimenty, nyní se hojně pracuje s konceptem neučené bezmocnosti a s vystavováním pokusných zvířat mírným chronickým stresorům. Zkouší se také, jaký vliv bude mít manipulování se sociálními vztahy. Vychází se z toho, že bio-behaviorální odpovědi pozorované u zvířat jsou podobné příznakům pozorovaným u depresivních pacientů. Zvířecí modely potvrdily zásadní vliv zejména chronického stresu na rozvoj deprese (Fuchs, 2004).
Stres a stresující životní události jsou tedy důležitými faktory, podílejícími se na rozvoji deprese. Je však nutné vyzdvihnout, že samy o sobě nejsou schopny depresi způsobit (Nestler et al., 2002).
Existují individuální rozdíly v reakci na stresory. Předpokládá se, že jsou způsobeny genetickými faktory a ranou dětskou zkušeností, stejně tak jako učením se ze zkušeností v dospělém životě.

Stres je pouze jedním z faktorů, který se spolupodílí na rozvoji deprese. K dalším patří genetické
vlivy a neurobiologické vlivy (např. neuroplasticita).

Závěr: Člověče nezoufej...I život s holou prdelí, může býti veselý!

Poznámka: ano, vím...je to náročné ke čtení a terminologie je odborná, ovšem něco se můžete naučit, pokud si to prostudujete (cizí termíny nepřekládám).

............Chcete se přece dožít vysokého věku, nebo snad ne?

Posttraumatická stresová porucha. Emergency, Psychiatrie a psychologie, Psychosomatická medicina, Stres,

Trauma resuscitace a stresová porucha obrázek ZZS v akci

Posttraumatická stresová porucha

Rozhodně se tématu nevyhýbejte, nikdy nevíte, kdy a jak do ní vlítnete taky, čeká na každém rohu - doslova. Co to s vámi udělá, čtěte v rozpravě autora. K článku použity odborné i vědecké závěry.

Posttraumatická stresová porucha - rozklad a význam. Slovo po rozložení už napoví. Post = latinsky po. Trauma = zranění, úraz ! A dovodili jsme o čem to je.
Emergency - 1 nepředvídaná událost 2 případ nouze, naléhavá potřeba, naléhavost 3 náhlá příhoda

Lékaři začali pozorovat toto onemocnění nejprve u vojáků (1. a 2. světová válka) Tehdy to pojmenovali "bojová únava". Posttraumatická stresová porucha je stav dospělého člověka i dospívajícího i dítěte, kteří prožili traumatizující událost (bezprostřední ohrožení na životě, úraz a pod.)

Příznaky posttraumatické stresové poruchy

1. Opakované stresující vzpomínky na události (vizualizace myšlenek a vjemů)
2. Opakované, stresující sny v nichž se objevuje traumatizující událost, u malých dětí děsivé sny , zvané noční můra
3. Jednání a pocity, že se událost vrací (iluze a halucinace) při probouzení nebo požití alkoholu
4. intenzivní prožití stresu při kontaktu s podněty připomínající zraňující událost
5. Veškeré symptomy trvají déle než jeden měsíc
6. Duševní porucha se promítá do pracovního, sociálního i rodinného života pacienta. Klesá zájem o koníčky a oblíbené činnosti a mohou se objevit poruchy sebehodnocení a emoční strnulost. 
   

Terapie:

V současnosti se k léčbě používá psychoterapie a farmakoterapie. Co se týče léků, podávají se hlavně antidepresiva SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu) a MAOI (inhibitor monoaminooxidázy). Ukázalo se, že podávání anxiolytik není tak úspěšné, přestože se také mohou v akutních případech používat. Jako první pomoc lze podat benzodiazepiny. Významnou roli v léčbě posttraumatického stresového syndromu hraje také placebo. Zajímavé bezesporu je, že podávání neúčinných látek je prakticky stejně úspěšné jako podávání běžně užívaných léků s guanfacinem či clonidinem.

Nejdůležitější je ovšem proces psychoterapie, neboť pacient se musí s nešťastnou událostí srovnat a začlenit se znovu do běžného života. Zde se poněkud liší přístup k dětem a přístup k dospělým. Děti totiž často trpí tím, že dospělí o jejich neštěstí nemluví, aby dítě snadněji zapomnělo. Potlačované emoce však způsobují napětí, se kterými se dítě musí v tomto případě vyrovnat samo. Vnitřně totiž chápe, že s ním rodiče, případně ostatní dospělí nechtějí o prožité události hovořit. Proto musí psychoterapeut dobře zanalyzovat situaci a zvolit správný postup léčby.

Psychoterapeutický přístup je založen na empatickém rozhovoru. U dětí se rozhovor skládá z těchto tří částí:
Otevírání – dítě prostřednictvím hry nebo kresby vyjádří podstatu traumatu; zvláště v předškolním a mladším školním věku jsou výtvarné projevy snadno čitelné, takříkajíc průhledné.
Trauma – postupně se přechází v rozhovor o události.
Uzavírání – představuje souhrn celé terapie, vyrovnání se s událostí; terapeut ujistí dítě o jeho bezpečí a o tom, že jeho pocity jsou pochopitelné a pouze přechodné.

Rozhovor s dospělými má poněkud odlišnou strukturu, přestože se opět dělí do tří fází:
Hodnocení současného stavu – se zaměřením na deprese, úzkost, znovuprožívání traumatu, úlekové reakce, apod.
Období před traumatem – s otázkami na eventuální psychické poruchy v rodině.
Diskuze o traumatu samotném.

Psychoterapeut by se měl snažit být empatický, klidný, příjemný.

 Občasnými a vhodně volenými otázkami se dostává k podrobnostem a rozebírá je společně s pacientem. V žádném případě nesmí vnucovat pacientovi své vlastní názory – naopak, pacient dojde k závěrům sám.
 Pacient by se neměl bránit emocím (vztek, bezmoc, pláč…), je vhodné jej podporovat v projevech citů, neboť zde je vynikající způsob zbavit se napětí a vnitřně si ujasnit svůj postoj k traumatu, případně později formulovat cíle do dalšího života.


#trauma #stres #placebo