 |
| M. Alzheimeri |
Zpočátku dochází ke ztrátám paměti
s rozvojem nemoci se zhoršují smyslové a poznávací funkce, může docházet ke změnám osobnosti a nálad, ke ztrácení se, problémům s běžnými denními činnostmi aj. Postupně se zvyšuje závislost pacienta na pomoci ostatních, v pozdějších stádiích může docházet i k halucinacím a paranoii, těžkým ztrátám paměti a neschopnosti učit se. Nemocný nepoznává ani příbuzné a s postupem času se stává uvázaný na lůžko.
Doposud se nedaří nemoc léčit, veškerá léčba se soustřeďuje na zmírnění projevů a zpomalení vývoje nemoci.
Zejména lidé starší 65 let - až tři procenta z nich touto nemocí trpí. Se stoupajícím věkem jejich podíl roste, mezi osmdesátiletými je už nemocná asi polovina lidí. Jsou známy i případy (5 procent postižených) časnějšího nástupu nemoci, a to mezi 40. a 50. rokem věku.
Příčina vzniku nemoci není u některých pacientů známa, byly však nalezeny genové mutace, které s ním souvisejí.
Rizikovými faktory pro vznik Alzheimerovy choroby je především vysoký věk. Čím jsme starší, tím větší máme pravděpodobnost, že u nás propukne Alzheimerova choroba. Dalším rizikovým faktorem je ženské pohlaví, bylo prokázáno, že ženy onemocní Alzheimerovou chorobou častěji než muži. I výskyt onemocnění v rodině, u rodičů, prarodičů, sourozenců zvyšuje do určité míry riziko vzniku. Rizikovým faktorem, který může každý z nás ovlivnit, je nízká duševní aktivita a nízké vzdělání.
 |
| Ilustrační obrázek Dr. House |
Vývoj choroby:
Hlavním příznakem Alzheimerovy choroby je
porucha paměti. Na počátku onemocnění je přítomna zapomnětlivost, člověk stále něco hledá, dává věci na nesprávná místa (peněženku do lednice apod.). Může si detailně vybavovat věci z dávné minulosti, a přitom si nepamatuje, co se stalo před chvílí, co měl k obědu apod. Stále se ptá na stejné věci nebo stejné věci dokola opakuje. Rozvíjejí se poruchy řeči, nemocný si nemůže vybavit názvy jednotlivých předmětů, pojmenovává je opisem („to, jak se z toho pije“, „to, jak se tím píše“). Řeč je obsahově chudá, věty ztrácejí svůj smysl.
Nemocný ztrácí schopnost abstraktního myšlení, ztrácí úsudek, není schopen řešit ani banální úkoly. Přestává se orientovat v čase, neví, jaký je den, může se ztratit i na dobře známých místech. Netěší ho dál činnosti, které mu dříve potěšení skýtaly. Mění se jeho osobnost, chování. U části nemocných se rozvíjejí poruchy chování ve smyslu bloudění, neklidu, někdy dokonce agresivity. Tyto poruchy jsou dány především nepochopením situace či strachem z „neznáma“. Alzheimerova choroba narušuje i schopnost konat běžné denní aktivity. Obsluhovat běžné domácí přístroje či dokonce telefon se může stát nezvládnutelným problémem. V počátečních stádiích nemoci může nemocný dobře fungovat ve známém prostředí, zaběhlém rutinním životě. Příznaky se často „demaskují“ při určité zátěži či změně (ztráta partnera, hospitalizace apod.).
Alzheimerova choroba je
progresivní onemocnění. To znamená, že její příznaky se neustále zhoršují. Na začátku je nemocný ještě schopen postarat se sám o sebe jen s mírnou pomocí při řešení obtížnějších úkolů (řešení finančních záležitostí apod.). S rozvojem nemoci však ubývá činností, které je nemocný schopen zvládnout sám, bez cizí pomoci. V nejtěžším stádiu Alzheimerovy choroby již není schopen se ani samostatně najíst, neudržuje hygienické návyky, může se pomočovat. Stává se zcela závislým na péči okolí.
Komplikace vyplývají z charakteru onemocnění. Poruchy paměti mohou vést k tomu, že nemocný zapomene zavřít plyn, nechá puštěnou vodu, zapnutou žehličku apod. S poruchou orientace souvisí riziko, že se nemocný ztratí, se ztrátou soběstačnosti riziko prochladnutí, vyhladovění…Alzheimerova choroba snižuje obranyschopnost nemocného a i banální infekce může znamenat závažné ohrožení života. Alzheimerova choroba sama je smrtelným onemocněním, průměrná doba přežití je osm let od začátku příznaků.
 |
| Alzheimer's Dissease |
Alzheimerovu chorobu diagnostikuje lékař na základě příznaků nemoci (poruchy paměti, myšlení, orientace atd.) a charakteru průběhu onemocnění. Typické je, že Alzheimerova choroba začíná plíživě a její příznaky se neustále zhoršují („Nevím, kdy přesně onemocnění u maminky začalo, snad před rokem, dvěma, ale je to pořád horší a horší“).
V praxi to vypadá tak, že většinou rodina začne mít podezření na to, že maminka, tatínek, babička…trpí Alzheimerovou chorobou. Vyhledají proto svého praktického lékaře a tuto možnost s ním proberou. Praktický lékař nemocného vyšetří, natočí elektrokardiograf (EKG), udělá rentgen plic, nabere krev a moč na vyšetření, zhodnotí charakter všech užívaných léků. Tato vyšetření slouží k tomu, aby se vyloučila případná jiná onemocnění, která Alzheimerovu chorobu pouze připomínají. Pak pošle nemocného k odbornému vyšetření psychiatrovi nebo neurologovi. Ten podrobně pohovoří s nemocným i jeho pečujícím, blízkou osobou. Má-li pochybnosti o diagnóze, může indikovat ještě vyšetření mozku počítačovou tomografií (CT) nebo magnetickou rezonancí. I tato vyšetření mohou odhalit případné jiné příčiny poruchy.
Alzheimerova choroba není nemocí jen jednoho člověka, ale celé rodiny.
Proto léčba musí být komplexní a zahrnovat i rodinu, pečující. Alzheimerova choroba může být v podstatě milosrdným procesem pro samotného postiženého, který si své potíže neuvědomuje, žije si ve vlastním světě. O to víc však trpí okolí nemocného, kterému se ztrácí člověk nejmilovanější. Nemocný v pozdních stádiích choroby neví, kde je, kolik je mu let, nepoznává ani své nejbližší, často ztrácí i povědomí o tom, kdo je, čím byl, zda má děti apod. I v tomto těžkém stádiu Alzheimerovy choroby si však uchovává určité emoční vnímání, je schopen vnímat pocity a cítění lidí kolem sebe. Usmívá-li se na něj jeho okolí, bude mít též tendenci se usmívat a cítit se dobře. Uvidí-li kolem sebe stres, napětí, slzy… může ho to zneklidnit a může reagovat neklidem, smutkem, úzkostí….Dá se říct, že zrcadlí emoce svého okolí. Proto pilířem léčby nemocného s Alzheimerovou chorobou je vlastně chování a přístup pečujících, vlídný a klidný přístup, bezpečné a příjemné prostředí. Je důležité umět nemocnému nabídnout nějakou aktivitu, kterou je schopen zvládnout (loupání jablek, skládání prádla apod.), s nemocným mluvit, i když vidíme, že nám nerozumí. Aktivace nemocného nesměřuje k jeho „trénování“, ale k navození pohody a nenechávání „mozku v klidu“.
První příznaky nemoci:
- ztráta paměti (zejména krátkodobé; jde tedy spíš o poruchy učení a zapamatování si učeného)
- problémy s vykonáváním běžných domácích úkolů
- poruchy řeči a plynulého vyjadřování
- zhoršená orientace
- zhoršující se schopnost úsudku, stále obtížnější rozhodování
- problémy s abstraktním myšlením
- ukládání věcí na jiná místa
- problémy při oblékání
- změny osobnosti, nálady a chování
- ztráta zájmu o koníčky a zaměstnání
- ztráta iniciativy
