Medicina....je rozměr lidského dobra to staří řekové neznali |
Úvod do studia tématu dnes (psychoterapie, pro medicinu a lékaře důležité)
Dobro a zlo jsou v psychoterapeutickém kontextu tématem významným, navzdory tomu, že se jedná o hodnoty, které nebývají s psychoterapií přímo dávány do souvislosti, ani v ní nejsou nijak významně zmiňovány. Současné psychoterapeutické myšlení je totiž považuje za pojmy filosofické a morální. Tím, že se deklaruje jako morálně neutrální či morálně irelevantní, má sklon je míjet, odvracet se od nich, nebo si s nimi ve svém kontextu neví rady. Sama psychoterapeutická skutečnost však je jiná.
Řečtí myslitelé, Sókratés, Platón a Aristotelés považují lidské dobro eudaImonia, za ctnost.
Sókratés říkal, že dobrému člověku nelze uškodit. Pokud není ctnost vyvrácena, hodnotný život zůstane zachován. I když tato teze byla různě zpochybňována, například poukazy na roli životní náhody nebo vlivy, které nespočívají a nespadají do rukou jednotlivce, starým Řekům bylo zřejmé, že ctnosti člověku otevírají, umožňují a zajišťují dobrý život. Díky ztotožnění hodnotného života s ctnostným charakterem, který nemůže být uzavřen sám v sobě, ale musí se projevit ve skutcích, je zaručeno to, co v moderním světě nazýváme duševním zdravím. I vstupující vnější okolnosti, jako je náhoda a další vlivy, které člověk nemůže určovat a nemá možnosti jim zamezit, může podle starověkých myslitelů přijímat se ctí a důstojností – a takto je uchovat v prostoru dobra.
Stoikové přináší další důležitou kategorii, a to jsou emoce. Emoce chápou jako formy hodnotících soudů (což koresponduje se současným vývojem daseinsanalýzy, která emoce neabstrahuje od jejich souvislostí s ostatními duševními stavy i vlastnostmi a situacemi, ve kterých se objevují a kterým nejen samy patří, ale které také patří k nim). Emoce v tomto smyslu odkrývají i etickou hodnotící dimenzi. Přiléhavý je zde poukaz Gadamerův, který říká, že základní soud není jen, zda věc je správně nebo mylně postavená, zda platí či neplatí logický či jiný obecný soud, ale zda a jak bylo rozlišeno v prostoru dobra a zla, neboť právě v těchto mezích se lidská životní pouť vždy ubírá. (Platón, ale i Aristotelés vždy rozlišovali mezi věděním techné, respektive epistémé, věděním, které se nakonec vždy odkazuje na vnější obecné pravdy či skutečnosti – jak vidíme i dnes ve vědě – a věděním Dobra, které je věděním osobním a zahrnuje proto sebeporozumění. (Tím se nemyslí užší psychoterapeutická znalost sebe, ale rozumění smyslu vlastního života, existence.)
Z toho plyne, že vědění Dobra nemůže být odvozeno z epistémé. Stoikové (a zvláště Seneca) zde ovšem vidí velké nebezpečí, neboť takové soudy mohou být chybné a měli bychom se jich vzdát (a s nimi i emocí v dnešním zavedeném významu), neboť chybnost soudu může mít za důsledek odklonění se od dobra.
Emoce jsou někdy dobré a někdy špatné. Jsou spolehlivé pouze natolik, nakolik je spolehlivé kulturní zázemí, z něhož vycházejí. Kulturní vlivy a z nich odvozené normy takto určují povahu emocí. Již ve starověku tedy vidíme, že vliv, dnes bychom řekli sociálního prostředí na povahu člověka (a ta, jelikož nebyla odtrhávána od jeho jednání, nemohla být axiologicky neutrální), byl brán v potaz vždy jako samozřejmost.
Další důležité téma je trvalost či setrvačnost emocí, a to v souvislosti s jejich vznikáním a budováním. V dnešním významu se svým filosofování přibližují výchově a výchovnému působení. Stoikové dobře věděli, že to, co je zakořeněné v „motivační struktuře osobnosti“, se mění jen velmi obtížně.
Proto se výchovnému působení v dětství věnovali s velkou vážností (Alexandr Veliký byl vychováván Aristotelem). Rovněž věděli, že naše emoce je potřeba hlídat, je potřeba být k nim bdělý, neboť nás mohou překvapit, svést z nastoupené cesty a ohrozit. Tím, že byl emocím přisuzován poznávací charakter a nebyly považovány za pouhé doprovodné nebo samovolné impulzy nutkavého či explozivního charakteru, které můžeme ovládat jen vůlí a nikoli poznáním (jež je jejich přirozenou součástí), otevřel se prostor pro možnost jejich (sebe) kontroly.
Protože existuje možnost ztráty kontroly emocí již vzešlých, objevuje se u stoiků názor, že by takové emoce neměly vůbec vzniknout. Například nenávist nebo závist, vražednou touhu a podobně zlobné vzplanutí je nejlépe držet pod kontrolou natolik, aby se vůbec nezrodily. Pokud se objeví, potom je podle Řeků nutné jejich vymýcení. Tento problém je ovšem stejně tak starověkým, jako současným. Řekové nemyslí emocí jenom vnitřní stav, ale emoce je vždy spojena s nějakým činem, s jednáním. Jelikož Řekové dávají do souvislosti prožitek a jednání, umožňují, aby emocím zůstal jejich konativní naturel i jim vlastní aspekt poznávací.
Pro naše další úvahy je rozhodující to, že Řekové dávají dobrý život do souvislosti s ctnostmi. Oproti nim je naše pojetí „dobrého života“ zúžené na štěstí, zdraví, bohatství a obecnou spokojenost. Ctnosti zde chybí. (Platónovo i Aristotelovo téma Dobra, jenž určuje úvahy o bytí, se dostaly významně za okraj obecného, zcela pak odborného zájmu).
Pro psychoterapii 20. století, stejně tak jako pro psychoterapii současnou, je sdružení duševního zdraví a ctností nemyslitelné. Je ovšem možné, že tato rezignace či etický neutralismus, který nechce zavádět do psychoterapie hodnocení, celou skutečnost duševní nemoci zužuje.
Zdroj ke studiu: Seneca O dobrodiních RŮŽIČKA, J.: sem. PVŠPS, 2008