 |
| O farmakoterapii stáří a paliativní medicině se v lékárně nedozvíte... |
je silně emocionální, ale velmi potřebná pro konec života těžkého. Setkání a konec boje člověka na světě plném spěchu často bez citu a zapomnění. Těžká, důstojná medicína nejvíce vyzkouší umění a empatii lékaře.
Lékaře profesionála.
Výzva k jemné a citlivé informaci o stavu nemocného má v tomto případě jistě na mysli i případnou informaci o nedobré prognóze. Málokdo z lékařů si i tuto možnost připouští. Pracovníci z hospiců však mohou dosvědčit, že lze i o smrtelném údělu s nemocnými hovořit - pokud si to samozřejmě přejí - a že i tuto okolnost mnozí nemocní přijímají s klidem a s obdivuhodnou důstojností. Ti, kteří je na cestě ke smrti doprovázejí, získávají mnohé, jedná se o vzájemné obdarovávání. Je pravdou, že v našich podmínkách je nejčastěji smrt negována a že i v myslích mnoha lékařů umírající člověk zrcadlí selhání jejich vlastních schopností nebo alespoň důsledek nedostatku nových léčebných možností (a i odtud pak plyne snaha, udržovat nemocného při životě za každou cenu). Opak je pravdou.
Medicína se zabývá smrtelníky a nikoliv lidmi nesmrtelnými a humánně zvládnout i toto období života je zřejmě nejnáročnější odpovědností lékaře. Je totiž vždy konfrontován i se svými vlastními strachy a úzkostmi - se svou vlastní smrtelností. Pokud ji však přijme a zamýšlí se nad ní, je to i pro něj ziskem. V každém případě získají jeho umírající pacienti. Bude totiž schopen pravého soucitu nebo soutrpění, které znamená blízkost (compassion - cum passio - trpím s), a nikoliv jen lítosti, která značí vzdálenost.
Paliativní medicína vnímá a řádně ošetřuje všechny vzájemně propojené dimenze umírajícího a navrací mu v umírání tu pravou důstojnost. Respekt vůči jeho právům zahrnuje i snahu vyhovět jeho přáním - pokud nepřesahují určitou hranici, jejíž překročení by vedlo k narušení integrity lékaře. Přání nemocného stran léčby se jistě může neshodovat s představami lékaře: Ten má na jedné straně možnost protahovat život, "zachraňovat" pacienta a on to odmítá, na druhé straně naopak některé postupy lékař považuje za zcela zbytečné a marné (mluví se o t. zv. medical futility) a nemocný je může vyžadovat. (I takové případy jsou v etické literatuře diskutovány, v našich podmínkách by se však asi spíše jednalo o případ první, odmítání určité navrhované léčby, kterou nemocný považuje za příliš zatěžující a v jeho situaci už za zbytečnou.) V dokumentu je však explicitně řečeno, že žádostem nemocného má být vyhověno "bez ohledu na zásadní terapeutickou odpovědnost lékaře"
(Parlamentní shromáždění Rady Evropy schválilo dokument, věnovaný přímo péči o smrtelně nemocné a umírající)
Jistěže uvedené může vést i k vnitřním rozporům ve svědomí. Na druhé straně však je vhodné si uvědomit, že nemocný sám je zdrojem našeho práva jej léčit a že on si vlastně volí způsob života při umírání. Jedině on sám ví, jakou zátěž je ještě schopen a ochoten ve své situaci unést. Těmito otázkami se ostatně moralisté zabývali po staletí, dotazujíce se, kam až sahá povinnost zachovávat život. Zatímco určité zákazy (např. úmyslného aktivního ukončení života) byly jednoznačné, platné provždy (semper et pro semper), v případě pozitivních příkazů už mnohá řešení zůstavala nejasná nebo otevřená a vždy bylo přihlíženo k situaci toho kterého nemocného. Odtud i plyne třídění prostředků na řádné a mimořádné.
V dokumentu je výzva k respektování přání nemocného, které vyjádřil předem, korespondující se zmíněným článkem Bioetické konvence. V USA docházelo k uskutečňování takovýchto snah již před více než deseti roky a nemocní určovali i své případné zástupce pro následná jednání. Ve formulářích typu living will, advanced directives, a pod. určovali, jaké formy léčby si nepřejí, případně jaké vyžadují, a mnohá vyjádření zahrnovala i otázky týkající se jejich zástupců. Např. formulář z r. 1991 (Medical Ethics Advisor, vol. 7, No 3) již obsahuje jednoznačné formulace:
- "budu-li terminálně nemocný, nepřeji si následující léčbu...."
- "budu-li v kómatu nebo v bezvědomí, bez naděje na zlepšení, pak si nepřeji...." a pod. a rovněž jsou zde vybrány příklady léčebných postupů, které může budoucí nemocný již předem odmítnout (umělé dýchání, umělá výživa a podávání tekutin, kardiopulmonální resuscitace, antibiotika, krevní transfuze atd.). V analogickém kanadském formuláři z r. 1997 je mezi jiným formulace: "V případě, že nebude možnost navrátit mi v dostatečné míře fyzické a mentální schopnosti, nepřeji si být udržován při životě umělými a neadekvátními prostředky. Přeji si, aby mi byly podávány pouze patřičné léky pro účinnou úlevu od bolestí, i kdyby tímto mohlo dojít k uspíšení okamžiku mé smrti" (zde je jistě zvažován princip dvojího efektu). "Žádám, abyste se cítili být morálně zavázani k plnění uvedených návodů...". V jednom z anglických návrhů formuláře (Oxford, 1997) je možnost si v podobných situacích předem vybrat buď "být udržován při životě tak dlouho, jak je to možné, za použití všech dostupných lékařských postupů", anebo žádat "jen léčbu, omezenou na udržování stavu komfortu bez bolestí".
Zdroj: Munzarová, M.: Řádné a mimořádné prostředky ve světle respektu k rozhodování nemocného. Prakt. Lék., 80, 2000, č. 1, s. 45 - 47
Je jasné, že nemocný se snaží zajistit dlouho předem proti podávání v jeho očích nepřiměřených lékařských prostředků a tím proti protahovanému tíživému umírání. Lidem dnes záleží na kvalitě jejich života při umírání a jejich autonomní rozhodování začíná převažovat nad paternalistickým přístupem lékařů. Nemocný se snaží prosazovat vztah partnerství ke svému lékaři (a mělo by tomu samozřejmě být i naopak).
S přibýváním nejrůznějších formulářů se však často stává problémem nejen jejich obsah.
Otevírají se i další otázky: Nakolik platí předem vyjádřená vůle v aktuální situaci? Nehrozí možnost ovlivňování nemocného v důsledku nedostatku prostředků? Nemůže člověk měnit smýšlení? Jistě má jiný názor ve stavu zdraví a jiný v nemoci. Jak dlouhou má mít tento dokument platnost? Jak je člověk informován v době vyplňování dokumentů? Je pro to dostatečně zralý? Kdy je vhodná doba pro tato sepisování? Kdo zjistí aktuální vůli nemocného vzhledem k jeho dříve vyjádřenému přání? Jak bude zajištěna možnost odvolání rozhodnutí nebo jeho změna? Někteří zmiňují, na základě již řadu let trvající zkušenosti z USA, že lékaři spíše vyhovují negativním přáním, než těm pozitivním. Nepovede to potom k příliš velké změně ve smýšlení, pokud jde o terapeutickou zodpovědnost lékaře? Role příbuzných, kteří by měli být interprety pacientova přání, může být rovněž sporná, atd. atd.... V každém případě je vždy vhodné, aby se lékař zajímal i o životní postoje nemocného a o jeho hodnotové preference, které bývají u člověka po dlouhé úseky života stabilní, aby pak mohl přispět k rozhodování u sporných případů.
