 |
| Moč informuje o stavu a funkci močových cest i o lidském organismu |
Vyšetření moči je cennou diagnostickou metodou, která umí relativně snadno a rychle odhalit velké množství poruch a chorobných stavů. Moč jako taková nás informuje nejen o stavu a funkci močových cest, ale i o lidském organismu jako celku. Vyšetření moči má více úrovní dle složitosti a náročnosti na laboratorní techniku. Nejjednodušší vyšetření pomocí testačních papírků je levné a může ho snadno provést i obvodní lékař.
Získání moči: Vyšetřovaný člověk se obvykle vymočí do speciální zkumavky, kterou následně zazátkuje. Zejména pro mikrobiologické vyšetření moče je nutné získat střední proud moče – tj. nejdřív trochu moče vyčurat do záchodu a až pak do zkumavky. Vnitřku zkumavky ani vnitřní strany špuntu se člověk nesmí dotknout žádnou částí svého těla, protože by mohlo dojít ke kontaminaci vzorku bakteriemi a k falešně pozitivnímu výsledku. Vzorek moči lze nicméně získat i při cévkování.
Při složitějším chemickém vyšetření, zjišťování koncentrace iontů a různých dalších sloučenin se pak často využívá 24hodinový sběr moči. Moč člověka se v takovém případě sbírá po celý den a pak se z tohoto celkového množství vezme vzorek (zbytek se vylije). Ze vzorku se zjistí koncentrace požadovaných látek a po přepočítání na celkový získaný objem zjistíme, jaké množství látky člověk vyloučil (například 2 gramy bílkoviny za den).
Možné způsoby vyšetření moči:
1. Orientační chemické vyšetření moči testačními papírky
Testační papírky jsou základním a orientačním vyšetřením moče. Jejich výhodou je snadná dostupnost, nízká cena a možnost rychlého odečtení výsledků. Vyšetření spočívá v tom, že do vzorku moči se ponoří papírky, jejichž koncové části se po styku s močí vlivem chemických reakcí různě zabarví. Dle zabarvení se pak může odhadnout kyselost moči a přítomnost určitých látek:
a) Cukr – Nález cukru v moči je varovné znamení a měl by být následován vyšetřením hladiny cukru v krvi. Při normálních hladinách cukru v krvi se tento do moče dostat vůbec nemá. Jeho nález při vyšetření moči proto napovídá, že jsou hladiny cukru v krvi neobvykle vysoké. To je typické pro cukrovku 1. typu i cukrovku 2. typu. Vyšetření hladiny cukru v krvi umožní cukrovku diagnostikovat nebo vyloučit.
b) Bílkoviny – Bílkoviny v moči mohou znamenat celou řadu problémů. Může se jednat o nejrůznější onemocnění ledvin, infekce močových cest, nadměrný výskyt některých bílkovin v krvi a pod. Nález bílkoviny by měl být spojen s vyšetřením ledvin
c) Bilirubin – Bilirubin je barvivo, které vzniká z hemoglobinu po rozpadu červených krvinek. Jeho nález v moči vypovídá o narušené schopnosti bilirubin vylučovat z těla žlučí, k čemuž obvykle dochází při ucpání žlučových cest. Podrobněji o metabolismu bilirubinu najdete v textu o žloutence.
d) Ketolátky – Ketolátky v organismu vznikají pokud organismus hladoví nebo při nedostatku inzulinu. Najdeme je tedy v moči špatně živených lidí (ve vyspělých zemích jde typicky o alkoholiky) a u diabetiků 1. typu, kterým chybí inzulin.
e) Hemoglobin – Testovací proužky umí v moči najít i hemoglobin, který se vyskytuje v červených krvinkách. Lze tak získat podezření na výskyt krve v moči. Příčin tohoto stavu je opravdu hodně a více si přečtěte v článku o této problematice.
f) pH moči – Papírky umí určit zda je moč kyselá či zásaditá. Normální pH moči je 5,0-6,0. Odchylky od této hodnoty mohou být spojeny s infekcí močových cest a jsou rizikovým faktorem vzniku močových kamenů (vysoké i nízké pH).
g) Hustota moči – Hustota moči se pomocí testovacích papírků zjistí jen nepřímo a orientačně. Vypovídá o koncentraci moči, tj. o množství látek v tekutině.
2. Chemické laboratorní vyšetření moči
Základní chemické vyšetření moče nám umožní lépe a přesněji zjistit přítomnost a množství výše uvedených sloučenin. K dispozici jsou ovšem i speciálnější vyšetření moče, které se běžne neprovádí. Díky nim lze zjistit z moče téměř jakoukoliv látku i její koncentraci – ionty, močovinu, návykové látky a mnoho dalších sloučenin. Díky výskytu a koncentrace určitých iontů lze odhadnout funkce ledvin i celkový stav organismu.
3. Laboratorní vyšetření močového sedimentu
Močový sediment se získá tak, že se vzorek moči vloží do odstředivky a tam se odliší tuhé částice (sediment) od kapaliny. Sediment se pak vyšetřuje pod mikroskopem. Výsledek je poměrně rychle k dispozici a hodnotí se přítomnost a množství těchto útvarů:
a) Červené krvinky – Na rozdíl od zjištění hemoglobinu testačním proužkem nebo chemickým vyšetřením moče jsou v tomto případě pod mikroskopem přímo vidět červené krvinky. Lékař může zhodnotit jejich množství v zorném poli a podle jejich tvaru pozná, zda se profiltrovaly přes ledviny (nemoci ledvin) nebo se dostaly do moči až v močových cestách pod ledvinami (ostatní příčiny výskytu krve v moči).
b) Bakterie – Pohledem do mikroskopu může vyšetřující orientačně zjistit přítomnost bakterií. Druh bakterií a případně citlivost na antibiotika se nicméně pohledem určit nedá, k tomu slouží mikrobiologické vyšetření moče.
c) Krystaly – Krystaly se v malé míře v moči vyskytují normálně. Jejich vyšší výskyt může být spojen s výkyvy pH moče a se vznikem močových kamenů.
d) Válce – S válci je to složitější a nebudu je zde příliš popisovat. Válce jsou útvary vznikající v ledvinách a jejich nález může provázet celou řadu ledvinných chorob.
Vyšetření moči poskytuje důležité informace o patologických změnách probíhajících v ledvinách. Dosavadní vyšetření zaměřené obvykle jen na celkovou proteinurii, eventuálně albuminurii, zdaleka nevyužívá obrovské množství informací o fyziologických a patofyziologických procesech v ledvinách, které lze potenciálně získat proteomickou analýzou vzorku moči.
Studium močového proteomu může vést k identifikaci nových markerů akutních i chronických onemocnění ledvin.
Proteomická analýza dialyzátu získaného při hemodialýze může pomoci v nalezení nových uremických toxinů a markerů účinnosti očišťovacích metod. Studium proteomu jednotlivých renálních tkání (např. kůra vs dřeň) nebo buněčných populací, eventuálně buněčných kompartmentů (např. organel) může přispět k pochopení patogeneze renálních chorob a pochopení účinků farmakologické léčby. Další možností je využití cílené proteomiky (např. studium proteinů s určitými posttranslačními modifikacemi).
Proteom je tvořen proteiny a peptidy přítomnými v určitém tělesném kompartmentu. Na rozdíl od genomu je proteom specifický pro různé tkáně (např. kůra vs dřeň ledviny), části tkání (např. glomeruly), buňky(endotelové, mesangiální, viscerální a parietální podocyty, tubulární buňky v různých segmentech nefronu aj.), ale i organely (mitochondrie, endoplazmatické retikulum, lyzozómy, aj.) a mění se v odpověď na různé podněty.
Začátky proteomiky souvisejí se zavedením elektroforézy, která umožňuje rozdělení a identifikace plazmatických i močových proteinů , i když éra proteomiky v užším slova smyslu začíná teprve s dostupností moderní hmotnostní spektrometrie a bioinformatických technologií, které umožňují zpracovat a utřídit obrovské množství získaných informací. Proteomika se vyvíjí paralelně s rozvojem funkční genomiky, tj. analýzy transkriptů mRNA. Proteomická analýza je však obvykle proti funkční genomice dále komplikována translací jen některých transkriptů, posttranslačními modifikacemi proteinů (existencí mnoha izoforem) a vznikem řady proteinových fragmentů v důsledku limitované proteolýzy. Proteomika v nefrologii se zaměřuje zejména na studium moči vzhledem k její dostupnosti ve velkém množství bez nutnosti jakýchkoli invazivních procedur, předpokládanému úzkému vztahu změn složení moči k nemocem ledvin a močových cest a relativně dobré stabilitě bílkovin v moči ve srovnání s krví (v moči skladované 6 hodin při pokojové teplotě, 3–4 dny při teplotě 3–4 °C, respektive několik let při teplotě -20 °C nenastávají prakticky žádné změny ve složení proteinů) . Spoléhání se na stabilitu vzorků by ale rozhodně nemělo znamenat, že nebude věnována dostatečná pozornost standardizaci odběru vzorku, jeho skladování a dalšímu zpracování. Při vyšetřování plazmy (raději než séra) je nutno zabránit působení proteáz, které dávají velmi rychle vzniknout řadě degradačních produktů
Základními cíli využití proteomiky v nefrologii jsou: pomocí identifikace močového (nebo renálního, či dokonce buněčného proteomu) přispět k lepšímu pochopení patogeneze nemocí ledvin, identifikovat nové markery nemocí ledvin, umožňující jejich časnou detekci, odhad stupně ireverzibilního poškození a prognózy onemocnění a monitorování aktivity renálního onemocnění (odpovědi na léčbu).
Proteomika, ledviny, glomerulopatie, tumory ledvin, selhání ledvin.
