Syndrom hypothyreózy (snížené funkce štítné žlázy)

U lékaře

Syndrom hypothyreózy
Nástup hypotyreózy je pozvolný, a to je také charakteristické pro tento syndrom. Vzhledem k tomu, že jde o stav se sníženým metabolismem, imitují některé projevy příznaky stárnutí. Z laboratorních nálezů i při nepřítomnosti klinické symptomatologie hypotyreózy je namístě vyšetřit TSH u každé hypercholesterolemie, u nejasné anémie (častěji u sideropenické), u EKG změn s nálezem nízké voltáže, u nevysvětlitelného perikardiálního výpotku a nejasného zvýšení CK. Snížení natria v séru nacházíme již u pokročilé formy.

Laboratorní diagnostika periferní hypotyreózy je spolehlivě založená na vyšetření hladiny TSH, hodnotu od 3,5-4,0 mIU/l již považujeme za suspektní a je nezbytné doplnit vyšetřením protilátek a UZ štítné žlázy. Přítomnost zvýšeného titru protilátek svědčí pro imunogenní původ hypotyreózy, obvykle současně na UZ prokazujeme sníženou echogenitu tyroidey nebo její atrofii. Hladina T4 (FT4) a T3 (FT3) se snižuje až při déletrvajícím onemocnění a u subklinické hypotyreózy je v normě - vyjma syndrom nízkého T3.
O subklinické hypotyreóze se diskutuje téměř 30 let a zpočátku byl názor na substituční léčbu nejednotný, v průběhu let se většina lékařů přiklání k názoru léčbu zahájit, samozřejmě opatrně a malými dávkami, a pečlivě sledovat efekt. Při zahájení léčby je obvyklé, že pacient ubyde 2-4 kg odvodněním retinované tekutiny.
Léčba: u starších osob zásadně podáváme tyroxin, zcela výjimečně je nutné volit kombinovaný preparát, a jen při specifickém požadavku, a to jen přechodně, můžeme krátce přidat trijodotyronin. Snažíme se dosáhnout zlepšení klinického stavu a současně nezhoršit možné koronární obtíže, u starých osob začínáme dávkou 25-50 mg denně, zvyšujeme po 4-6 týdnech, s dosažením plné substituce nesmíme spěchat. Při stížnostech na palpitace se zvýšením dávky vyčkáme 1-2 měsíce, doplnění léčby beta-blokátorem většinou situaci řeší. Kontrolu TSH uskutečníme nejdříve za 4-6 týdnů po zvýšení dávky, pokud sledujeme i hladinu T4 (FT4), musí být odběr v odstupu nejméně 12 hodin od požití substituce.
Substituce musí být aplikována nejen nalačno, ale i odděleně od ostatní medikace, v opačném případě je zhoršená resorpce léku. Se zhoršenou substitucí počítáme i u některých chorob s postižením sliznice žaludku a střev, proto nelze předem substituční dávku určit. Dávka se pohybuje se mezi 50-150, výjimečně až 200-250 mg denně. Cílem je zlepšení subjektivního stavu a dosažení hladiny TSH mezi 1-2 mIU/l.
  Kolísání hladiny TSH při kontrolách je většinou způsobené nedodržením medikace či záměnou síly tbl., což je u starších či velmi starých lidí obvyklé. Roli zde hraje nejen bradypsychie, ale i hypoakuzie, a v neposlední řadě obava pacientů „z chemie“, a tudíž úmyslné poddávkování. U starých lidí bychom měli uvážit i sekundární hypotyreózu při hypopituitarismu, příznaky se obvykle neliší, ale nacházíme navíc hypotenzi, anémii, zcela chybí ochlupení.
Hladina TSH bývá v normě a je snížená hladina T4 (FT4). Příznaky hypogonadismu, kterým je hypopituitarismus provázen, u starých lidí lze obtížně klinicky zjištovat. Orientační vyšetření bazální hladiny kortizolu, LH, FSH a u mužů testosteronu povede vyšetření dále správným směrem. Při zjištění centrální etiologie hypotyrózy substituujeme nejříve hypokorticismus.

Chřipkový virus a antigeny pasivní imunizace protilátkami

Model Viru

Experimenty v laboratoři a na zvířatech potvrdily účinnost nedávno objevené protilátky Poradí si s chřipkovými viry typů A/H5N1 a A/H1N1

Kvůli své nevypočitatelné proměnlivosti jsou chřipkové viry nelehkým protivníkem. Vývoj vakcín je v podstatě stále o rok pozadu za vývojem viru, a jak ukázala nedávná panika okolo tzv. prasečí chřipky, nejsou ani antivirotické léky. Viry si proti nim umí „vypěstovat“ odolnost.

Třetí zbraní proti chřipkovým virům by se mohla stát pasivní imunizace - injekce hotových protilátek lidem ohroženým infekcí. Američtí vědci už v roce 2008 zkoumali protilátky v kostní dřeni pěti lidí z Turecka, kteří přežili takzvanou ptačí chřipku H5N1. Jako nejnadějnější se ukázala protilátka A06, kterou vědci podrobili dalšímu výzkumu. Jeho výsledky publikoval vědecký časopis PLoS Pathogens.

Protilátka A06 působí proti virovému hemaglutininu, bílkovině, pomocí které se virus přichytí na napadené buňce. Hemaglutininy různých typů chřipkového viru se od sebe navzájem liší a neustále se proměňují vlivem mutací viru, ale mají i části, které zůstávají stejné. Protilátka A06 působí právě na taková „stabilní“ místa. Laboratorní pokusy ukázaly, že dokáže zneškodnit virové hemaglutininy nejen typu H5, ale také H9 a H1. V dalších pokusech proto odborníci zkoumali účinnost protilátky na pokusných myších nakažených obávaným virem H1N1.

Myši, které dostávaly jen neúčinné placebo, rychle ubývaly na váze a zhruba po týdnu uhynuly, kdežto myši léčené dostatečnými dávkami protilátky A06 chřipku přežily a brzy dosáhly opět normální hmotnosti. Nejlépe se dařilo myším, které protilátku dostaly buď před infekcí virem, nebo nejpozději jeden až dva dny po infekci. Pozdější podání protilátky už nemělo tak výrazný účinek.

Pokusy v laboratoři a na zvířatech ukázaly, že pasivní imunizace by se mohla stát další metodou, jak čelit chřipkovým virům. 

Vědci se samozřejmě připravují i na variantu, že by virus mohl získat odolnost i proti nově objeveným protilátkám, a snaží se vyvinout co nejúčinnější kombinaci léčby jak protilátkami, tak antivirotickými léky.


Převzato ze serveru rozhlas.cz

Dehydratace a zdraví

Vínečko bílé...je od mé milé...budem ťa piť, co budem žiť

Voda
spolu se sacharidy, tuky, proteiny, vitaminy a minerály patří mezi šest základních živin. Různé orgány našeho organismu obsahují vodu v různém podílu. Krev obsahuje z 90 % vodu, svaly přibližně 75 %, kosti 25 %, ale např. adipocyty obsahují pouze 10 % vody.
U dospělého člověka tvoří voda přibližně 60 % tělesné hmotnosti, přičemž toto číslo je významně ovlivňováno mnoha faktory, jako např. věkem (tělo novorozence obsahuje přibližně 80 % vody, kdežto u 60letého seniora je to pouze 50 %) nebo stupněm hydratace. Voda plní mnoho esenciálních funkcí v lidském organismu. V první řadě je voda univerzální rozpouštědlo, které umožňuje nejen transport kyslíku a živin do buněk, ale také umožňuje přenos elektrických signálů pomocí elektrolytů. Krev distribuuje hormony a další regulační substráty v organismu a zároveň pomáhá organismu zbavovat se oxidu uhličitého a dalších odpadních produktů metabolismu. Voda plní významnou funkci jako lubrikant (synoviální tekutina kloubu, sliny), absorbent nárazu (nadlehčuje mozek a míchu, amniotická tekutina) a čisticí prostředek (slzy). Voda reguluje teplotu organismu, podílí se na velkém množství chemických reakcí (metabolismus vyprodukuje každých 24 hodin jako vedlejší produkt mnoha chemických reakcí přibližně 300 ml vody) a reguluje pH krve a dalších tělesných tekutin.
  Dlouhodobá chronická systémová mírná dehydratace se může spolupodílet na etiologii přibližně patnácti onemocnění:
urolitiázy, zánětu močových cest, rakoviny tlustého střeva, rakoviny močového měchýře, zácpy, hypertenze, žilního tromboembolismu, infarktu myokardu a náhlé srdeční smrti, iktu, hyperosmolární hyperglykemické diabetické ketoacidózy, žlučníkových kamenů, prolapsu mitrální chlopně a glaukomu.
Stupeň vědeckého důkazu u těchto onemocnění je různý, povětšinou v kategorii III ( studie, korelační studie, case-control studie) s několika onemocněními v kategorii II. Nejsilnější důkazy existují pro urolitiázu, kde existují dvě kontrolované studie, které zdokumentovaly, ze vyšší příjem tekutin je spojen s nižší incidencí urolitiázy a také s nižší recidivou.
Doporučovat pravidelnou konzumaci 1200 ml až 2000 ml vody denně je pravděpodobně nejlevnější preventivní opatření v primární péči. Přitom efektivnost tohoto doporučení je až zarážející (u mužů možnost 61% redukce náhlé srdeční smrti), nemluvě o etiologii a recidivě mnoha dalších onemocnění, která lze pravděpodobně euhydratací ovlivnit. Pokud pacient nemusí být na omezeném příjmu tekutin, euhydratace je jednoduché a levné preventivní opatření proti srdečním onemocněním. 

Dehydratace ve stáří
1. Ve stáří je nejčastější příčinou dehydratace strach z většího přísunu tekutin, obavy z inkontinence,
což samozřejmě souvisí velice úzce s poruchou mobility. Mnohým chybí pocit žízně. Naší povinností je v těchto případech objasnit důležitost přísunu tekutin pro zdraví pacienta rodině i pacientovi samotnému.
2. Na této příčině se bohužel podepisujeme mnohdy my lékaři, když tvoříme polypragmazii. Té se docílí velice snadno při polymorbiditě pacientů ve vyšším věku. Dochází tak k lékovým intoxikacím , dyspeptickým obtížím.
3. Psychické příčiny mohou být v pocitu nepotřebnosti, polymorbiditě, sociální nejistotě apod. Prvním projevem depresivního stavu může být již nezájem o okolí, rodinu, záliby, snížení psychomotorického tempa, poruchy koncentrace končící odmítáním základních potřeb, jako je přísun tekutin a potravy. Je smutné, když je tento stav označován jako „dekompenzace arteriosklerózy“ jak rodinou, tak bohužel samotnými zdravotníky. Rozpoznání, co je vlastní prvotní příčinou zhoršení celkového stavu, je pak velice problematické.

DEHYDRATACE
a) hypertonická — ztráta vody je větší, než ztráta
elektrolytů
b) izotonická — ztráta vody a elektrolytů odpovídá
normálnímu poměru v ECT
c) hypotonická — ztráta elektrolytů je větší než ztráta vody
a) K hypertonické dehydrataci dochází při nedostatku přísunu čisté vody bez ztrát Na+.
Voda difunduje z intracelulárního prostoru do hypertonické extracelulární tekutiny, což je provázeno zvýšením sodíku v séru, kde je zvýšena i osmolalita. Toto může nastat např. při horečce, zvracení, průjmech, onemocnění ledvin. Vídáme projevy slabosti, apatie, někdy neklidu, halucinace. V objektivním nálezu dominuje oschlý jazyk, snížený turgor kožní, dochází ke zvýšení tělesné teploty. Laboratorně nacházíme zvýšení osmolality v moči, Na+ a Cl+ v moči. V séru rovněž zvýšení osmolality, Na+, urey, Cl+, erytrocytů, hematokritu, hemoglobinu, totálního proteinu.
Terapie spočívá v podání tekutin chudých na elektrolyty, slabého čaje, stolní vody, infuzí nízkoprocentních cukerných roztoků — 5%, l0%, 20% za monitorace diurézy, osmolality krevní plasmy a měření centrálního žilního tlaku a systémového tlaku, což samozřejmě vyžaduje již pobyt v nemocničním zařízení.
b) Izotonická dehydratace znamená ztrátu vody s deficitem sodíku, při zachování koncentrace sodíku a normální osmolality. Dochází ke zmenšení objemu extracelulární tekutiny. Příčinou jsou ztráty tekutin zvracením, píštělemi, průjmy, vlivem diuretik, ztrátou tekutin do výpotků. U pacienta dochází k tachykardii, poklesu krevního tlaku, poklesu kožního turgoru, tonu bulbů, svalové slabosti, objevují se kolapsové stavy, apatie, dochází k rozvoji šoku, poruše vědomí.

Při laboratorním vyšetření bývají snížené odpady Na+, Cl+ do moči, vzestup urey, hyperkalemie, hypernatremie v séru, vzestup erytrocytů, hemoglobinu, hematokritu, totálního proteinu. Terapeuticky podáváme dostatek tekutin, solí, slané polévky, ovocné š ávy, minerálky. Parenterálně izotonické roztoky (izotonický roztok NaCl), při zvracení a průjmech Ringerův roztok nebo Hartmanův roztok.
c) Při hypotonické dehydrataci dochází ke ztrátám čisté vody a sodíku. Ztráty sodíku však převažují. Vzniká při hrazení tekutiny pitím čisté vody nebo infuzemi glukózy při současném nedostatečném přísunu sodíku. Dále může nastat při chronických renálních chorobách, osmotické diuréze u diabetu mellitu, insuficienci nadlevin, při poruchách CNS (centrální nervového systému), velkých dávkách diuretik, laxativ a při dlouhodobé neslané dietě.

Projevy jsou podobné jako v předchozích případech:
pokles krevního tlaku, projevující se ortostatickými poruchami, studená, cyanotická kůže, snížení turgoru kožního, horečka, bolesti hlavy, zmatenost, někdy až koma.
Laboratorně klesá osmolalita moči, urea v séru je zvýšena, klesá osmolalita séra, objevuje se hyponatremie, nacházíme zvýšení erytrocytů, hematokritu, hemoglobinu, totálního proteinu v séru.
Terapeuticky dbáme na dostatečný přísun tekutin a solí. Nemocní mají pít často a v malých porcích. Parenterálně podáváme izotonické roztoky, s pomalým vyrovnáváním poruch osmolality a elektrolytů.
Důsledky hypohydratace a dehydratace se promítají v řadě závažných onemocnění:

• urologická onemocnění — infekce močových cest, litiáza
• gastrointestinální — chronická zácpa potencovaná často chronickým abúzem projímadel
• dyspeptické obtíže — vlivem lékové intoxikace
• onemocnění CNS — CMP, dekompenzace arteriosklerózy
• kardiopulmonální — embolizace plicní, bronchopneumonie, infarkt myokardu
• snížení mobility, zhoršení artrózy, osteoporózy

Je nutné si uvědomit, že všechny tyto aspekty mohou zkomplikovat pooperační průběh ve vyšším věku. Proto si musíme my zdravotníci uvědomit, že sledování stavu hydratace je spolu s vyšetřením nutričního stavu pacienta v předoperačním období nedílnou součástí a podmínkou pooperačního průběhu, prevencí následných komplikací, delirantních stavů, ale i rychlejšího návratu do domácího prostředí.

MOŽNOSTI PREVENCE
V rámci kvalitní péče o seniory by mělo být tedy samozřejmostí dbát na dostatečnou rehydrataci pacienta. Je zde důležitá spolupráce s rodinou, ošetřovatelskými a pečovatelskými institucemi, praktickými lékaři. Zabrání se tak mnohdy zcela zbytečným hospitalizacím, mnohdy dokonce rehospitalizacím.
Bez důrazu na tuto problematiku nemůžeme hovořit o kvalitní péči. Na rehydrataci se mnohdy zapomíná i v samotných nemocničních zařízeních. Proto je důležitá denní monitorace přísunu tekutin.

Dehydratace je společným jmenovatelem řady onemocnění ve stáří,
důsledky jsou pak mnohdy pro člověka ve vyšším věku limitující. Do organismu vstupuje voda spolu s potravou a infundovanými roztoky a další část tvoří voda vzniklá při oxidaci sacharidů, tuků a proteinů. Denní ztráty činí celkem 2 000—2 500 ml.
Z toho močí 1 000—1 500 ml, pokožkou 500 ml, plícemi 400 ml a stolicí 100 ml. Při zvýšení teploty o 1 °C dochází ke ztrátě 100—300 ml vody, při středně silném pocení 500 ml. Při silném pocení a horečce se zvyšuje potřeba tekutin o 1 000—1 500 ml. Průměrná denní potřeba vody u zdravého jedince činí 1,5—2,5 litru, což stačí k náhradě ztrát vody dýcháním, perspirací a k udržení diurézy.

Tělesné tekutiny obsahují specifické koncentrace elektrolytů i neelektrolytů. Elektrolyty tvoří elektrickou vodivost roztoků. Sodík je hlavním kationtem extracelulárních tekutin, draslík kationtem intracelulárního prostředí. Chloridový iont je hlavním iontem intracelulárního prostoru. Každý tělesný oddíl je oddělen semipermeabilní membránou. Intracelulární prostor od extracelulárního oddělují buněčné membrány, intravaskulární tekutiny od intersticiálních oddělují kapiláry. Epiteliální membrány oddělují transcelulární prostor od intravaskulárního a intesticiálního prostoru. Malé molekuly, jako voda a urea přecházejí volně přes tyto membrány. Elektrolyty vyžadují většinou aktivní transport, potřebující energii.
Velké molekuly jako proteiny vytvářejí díky své malé prostupnosti přes kapilární membránu koloidně osmotický tlak. Za určitých podmínek, kdy nastává zvýšená propustnost kapilár, je umožněn přestup proteinů do intersticiálního prostoru. Výsledkem je snížení koloidně osmotického tlaku a přesun tekutin z intravaskulárního prostoru do intersticiálního, což se projevuje prosáknutím — otoky. Pro úpravu vody a elektrolytů nestačí pouze doplnění těchto dvou součástí, nýbrž je nutná i úprava energetických procesů, které jsou součástí transportních mechanismů a slouží k udržení gradientů na buněčných membránách.

Za optimální je považován takový objem CTV (celkové tělesné vody) a následně ECT, který stačí k obnově normálního žilního návratu, tj. přiměřenému plnění levé komory srdeční a k normalizaci perfuze tkání a jejich funkce.
V ambulantní péči je pak velice důležité pátrat důsledně po příčině dehydratace. V geriatrii by mělo daleko více platit nezapomínat na důkladný pohovor s pacientem, s rodinou, projevit zájem o zázemí pacienta, jeho problémy. Přiznávám zde větší časovou náročnost, ale bez toho ztrácíme šanci objevit příčinu řady onemocnění. Léčíme pak pouze důsledky.
Je zbytečné, aby naši pacienti umírali na onemocnění, jehož příčinou je hypohydratace nebo dehydratace.

LITERATURA
1. Holmerová I, Jurašková B, Zikmundová K. Vybrané kapito- ly z geriatrie. Praha, 2003: 51—54. 2. Keller U, Meier R, Bertoli S. Klinická výživa. Scientia medi- ca, Praha, l993: 42—43. 3. Wiley J. Principles and Practice of Geriatric Medicine. West Sussex Po 19 IUD, England,1991: 319—335.

Premenstruační syndrom je aktivita hormonální

Gustave Courbet - Woman With a Parrot

Mnoho lidí si dělá nevědomky o svém vnějším vzhledu představu, jež odpovídá jejich převládající náladě; z toho asi plyne, že se hejsek vždycky považuje za krásného.

Premenstruační syndrom ženy:

Nevíme co se děje, že některé dny máme vztek, jindy chuť na sex a jindy jenom na čokoládu?
V první polovině ženského hormonálního cyklu se do krve vyplavuje stále více a více estrogenů, především estradiolu.

V období, kdy se vajíčko uvolní do vejcovodu, by ženy měly (aspoň teoreticky) pociťovat nejsilnější sexuální touhu. V tomto období je ženské tělo citlivější na dotyky a něžnosti. Objevují se nejčastěji erotické sny, a psychika nás podvědomě vede k tomu, abychom se chtěly líbit. Vědci prokázali, že tehdy mají ženy dokonce i vyšší, chcete-li ženštější, hlas!

Po ovulaci ale nadvládu přebírá jiný pohlavní hormon – progesteron. Ten vjemy i sexuální apetit výrazně utlumuje, aby připravil tělo k případnému těhotenství.
Pokud však k oplodnění nedojde ani těsně před menstruací, hladina progesteronu opět klesne. Proto právě při menses se paradoxně objevuje nárůst chuti na sex.

Ovšem právě druhá polovina cyklu je nejrizikovější. Právě během ní se nejčastěji projevují potíže, celkově popsané jako premenstruační syndrom. Má svou psychickou i fyzickou stránku, které se vzájemně umocňují a činí tak ženám ze života doslova peklo - a bohužel často i jejich okolí.
Pro potvrzení premenstruačního syndromu neexistuje žádné speciální vyšetření nebo laboratorní testy. Vyhodnocuje se pomocí speciálně vytvořených dotazníků, podle nichž se sledují příznaky jako zlost, podrážděnost, plačtivost, úzkost, ale také nespavost nebo zvýšená potřeba spánku, přejídání, případně snížená chuť k jídlu. Nejrizikovější je období sedmi až deseti dnů před menstruací. Tehdy se u žen mohou objevit duševní poruchy a nemoci včetně schizofrenie nebo deprese.

Nápadné je zadržování tekutiny v organismu. To se může projevovat jako bolesti prsů, nadýmání, otoky, průjmy, zácpa, bolesti hlavy, zhoršení akné a zejména negativně vnímané váhové přírůstky.
Souvislost obtíží s druhou polovinou menstruačního cyklu a jejich opakování ukazuje na problém v nerovnováze estrogenu a progesteronu. Premenstruační syndrom proto lze řešit právě ovlivněním této funkce.
Problémy PMS téměř vždy spolehlivě řeší umělé hormony. Tím, že vyrovnají nerovnoměrnou činnost vaječníků, do těla se dostane správné a vyvážené množství estrogenu i progesteronu.
Nejčastěji se proto k léčbě nepříjemného a bolestivého premenstruačního syndromu používají pilulky hormonální antikoncepce, které tuto službu poskytují jako jeden z bonusů ke své základní funkci, jíž je zabránit oplodnění. Zvlášť úspěšná je v tomto směru antikoncepce s obsahem drospirenonu, který působí proti nadbytečnému ukládání vody v těle.

Z bylin se na léčbu premenstruačního syndromu doporučuje například šalvěj, drmek (vitex), zeměžluč, sója, červený jetel, lékořice, které obsahují rostlinné formy ženských hormonů.

 Poznámka: informace není odborná, ale pouze expertní upoutávka! Odborné zpracování pro stránku Medicina se připravuje.